Zámek plný vzpomínek...

Při zpáteční cestě z milované Šumavy zastavujeme u kovové brány s vysokou zdí. Vystupuji z auta a sleduji ji kritickým okem.
"No, a já půjdu kudy?" Přemýšlím nahlas, neboť gymnastika a šplh... no omluvenka to zkrátka jistila.
"Ty speciálně přes tu zeď," vysmívá se mi TheMelin a loví ze zadních sedaček svou výbavičku. "Já tu mám cestičku." Kření se na mě a mizí v přiléhajícím křovisku.
Zamykám auto a razím za ním. K našemu objektu vede cesta skrze povalený plot, nějaké ty typické odpadky a prodírání se křovím. Vyšlapaná cestička nám to značně ulehčuje.

"Pááááni," vydechnu nadšením a úctou, když se před námi zjeví smetanově žlutá omítka opuštěného dvoupatrového zámku s, na první pohled, novou střechou.
"Jdeme dovnitř?" vybízí mě můj doprovod a okukuje kudy dovnitř. Volíme směr vpravo a procházíme pod nadzemním koridorem. Přivítají nás masivně dřevěné dveře, z půlky prokopnuté. Mrkneme na sebe a po čtyřech se dostáváme dovnitř. Zvenčí k nám doléhají veselé zvuky z těsně přiléhajícího parku.
Po chvíli čekání na nějakou tu lekačku, se pouštíme do průzkumu potemnělých místností. Minimum světla se sem dostává skrze zabedněná okna a zeleň rostoucí okolo zámku.
Potemnělá místa si osvětlujeme baterkou.
Už na první pohled interiér neodpovídá původnímu rázu zámku. Z půli vymalovaná chodba, dříve zřejmě šedivé barvy, se loupá ve velkých cárech. V kovových futrech jsou usazeny dveře různých druhů. Při pohledu do jedné z mnoha prázdných místností se nám naskýtá pohled na řadu zelených umyvadel. Na protější straně jsou skryty pánské záchody. Zeleno - bílé dlaždice jsou popraskané a zašlé.

Pod podrážkami nám skřípe suť a prach, okna jsou plná šedých pavučin. Rovná chodba na druhé straně skýtá únikový východ v podobě otevřených dveřích. Mrkám na TheMelina, nazpátek už se po čtyřech plazit nebudu.
Po cestě narážíme na zčernalé, schody vedoucí do menšího sklepení. Bílá omítka dávno vzala za své. Do nosu mě štípe neoblomný zápach kouře zažraný do zdí. TheMelin detailně obhlíží potemnělou, sazemi pokrytou místnost. Mě zaujímá dřevěné víko s nápisem ČSSR - samozřejmě v azbuce.
Přicházíme do velké místnosti s krbem v jednom z rohů. Vysoký, vybílený strop, tvořen lomenými oblouky je hyzděn lustry s éry komunismu. Dřevěná podlaha u krbu je vypoulená a popraskaná.
Vydáváme se po schodech nahoru. Radostné hlasy z přiléhajícího parku mi přijdou, že se přibližují. Nevěnujeme tomu pozornost.

V následujícím poschodí tiše našlapujeme na dlážděnou podlahu. Z dlouhé, úzké chodby nakukujeme z jedné místnosti do druhé. Všechny jsou vybílené, odlupující se omítka je všudy přítomná. Z jednoho zámeckého apartmánu se kocháme pohledem na zelení zarůstající zámek. Všímám si několika detailů. Masivní dřevěné dveře jsou očíslované. Ze zdí nepřátelsky vyčuhují trubky od vytápění. Parketová podlaha je prohnutá, na několika místech popraskaná.
V jedné z větších místností, zřejmě v bývalém sále, se vyjímá štukovaný strop ,citlivě' doplněn zářivkovými svítidly. Obcházím jej dokola, hlavu co nejvíce zakloněnou, ,odborně´ jej studuji, zatímco se TheMelin věnuje focení. Něco mi nesedí.
Cvakot foťáku utichne, "všimla ses," zašeptá fotograf, "že to je jen malba?"
Má pravdu. Nemůžu tomu uvěřit. Mé srdíčko milující historii a umění doby králů a královen tomu nechce uvěřit, mozek křičí z plných plic. Ano, vážení, nad hlavou mám iluzivní malbu. Poprvé jí vidím na živo.

Po chvíli zkoumání malby vycházím prosklenými dveřmi na balkónek, jejž pomalu zahlcuje nezkrotná síla přírody. Kované zábradlí je na jedné straně drasticky prohnuté, zřejmě od pádu blízko stojícího stromu. TheMelina zaujal erb zapracovaný do zábradlí. I já hodnou chvíli sleduji, jak hladké záhyby pomalu pokrývá rez. V korunách přiléhajících stromů tiše prozpěvují ptáci, pozdě letní vánek si hraje se žloutnoucím listím. Paprsky slunce něžně hladí loupající se omítku, chladné zdivo zas zahřívá.
Vracím se zpět na chodbu. TheMelin je daleko přede mnou. Zvědavě nakukuji do dalších místností, jednu z nich zdobí nápis RHS. V té další nacházím TheMelina, který zaujatě fotí bývalý kinosál se vstupem na další balkónek. Zde si zřejmě udělala zašívánu místní omladina. Po bývalém vybavení promítacího sálu zbyla jen stupňovitá podlaha a suť ze stropu. Sázím, že odpočívající žebřík nepatřil původnímu vybavení. Další zas sloužila jako umývárny. Pozůstatkem je řada naleštěných pisoárů a dvojice časem dotknutých mís.

Stavbu tohoto krásného, obdélníkového zámku, které mělo nahradit původní, méně reprezentativní zámek, zahájil F.E. Bunqou okolo roku 1696. Dostaven byl ovšem až v první polovině 18. Století. V tomto století získal zámek i své nové majitele. V letech 1816 až 1817 se zámek rozrostl o druhé patro a pozdně empírovou fasádu. Byl i nově, bohatě vnitřně vybaven. Tento nábytek byl odvezen v rámci prodeje zámku roku 1924.

Chvíli rozpačitě stojíme u spojovacího koridoru. Máme pokračovat tudy, či se podívat do posledního patra?
Zvědavost rozhodla za nás. Vydáváme se po vykachlíkované cestě vstříc neznámému. V koridoru se na chvíli zastavuji. Sluníčko opírá svou veškerou sílu do skleněných tabulek, tak je to tu trochu jako ve skleníku. Střepy a prach mi zaskřípou pod podrážkou. Ty hlasy, mám pocit, jako kdyby byly přímo pode mnou. Zvědavě vyhlížím ven - nikde nikdo.
Krok za krokem doháním TheMelina a snažím se jej předběhnout v objevování. Bingo! Vcházím do vyhřáté místnosti, kde mě vítá několik řad tmavých sedaček a pódium po mé levici. Tišíc vyčkávají.
Hrdě vyskakuji na pódium a snažím se skrýt nervozitu. Sauronovo oko mě bedlivě sleduje z protější zdi, hltá mě, je plné očekávání. Nemůžu jej nechat čekat. Několikrát polknu, dramaticky si odkašlu a nasaji všeobecnou vůni zatuchliny. Odhodlaně se pouštím do proslovu, že Matrix je všude a my jej nemůžeme zklamat! Musíme budovat a chránit svou zemi! A výkon? Cože?! Pouhých 120%?! Příště to bude 150%! A proč?! Protože Frodo nás všechny potřebuje!
Místo přikyvování a bujarých potlesků slyším cvakot foťáku. Vracím se zpátky na zem, na prázdné pódium, kterému můžu zasalutovat jen já.
Tiše jej opouštím.
Tichá budova se naplní rykem něčeho, co má do Eminema hodně daleko. Zvědavě, leč profesionálně, s přísným pohledem nakukuji do chodby. Na druhé straně se objevila čtveřice tak třináctiletých průzkumníků. Dva kluci, dvě holky. Chlapci mě zpozorují jako první, zastaví se a nebojácně na mě pohlížejí. Jeden z nich má v ruce docela masivní klacek. Dívka za ním pevně svírá vyřvávající mobil.
Založím si ruce na hrudi a koutkem oka zpozoruji TheMelina, který vychází z druhých dveří sálu. Zastaví se s pohledem upřeným na omladinu.
"Dobrý den," ozve se nesmělý hlas jednoho z kluků. Postupně pozdraví zbývající členové.
"Zdar..." ozve se TheMelin rázně a já se pokusím o co nejširší a nejmilejší úsměv. Vyměníme si s TheMelinem pohledy, a zatímco skupinka mizí v první místnosti, my se vracíme koridorem do zámku. Hudba se rozléhá opuštěnou budou, dává jí jaký si nádech barvy, života. Probuzení.

Po roce 1948 v zámku a přilehlé části parku sídlila jednotka pohraniční stráže. Byla zde hlavně psovodská poddůstojnická škola Pohraniční stráže. Armáda zde vystavěla několik účelových budov. Jedna stojí přímo u zámku a spojuje ji se zámkem koridor.
Zámek byl opuštěn v roce 1993. Od té doby je střídavě na prodej nebo ve vlastnictví. Dočkal se pouze nové střechy a celkovému vyklizení.

Vyjdeme po schodech do třetího, posledního patra. Na chodbě se zastavujeme, zraky padají na skupinku čtyř dospělých a dvou dětí na levé části chodby. Pán o holých zaujatě něco vypráví dětem, ženy zdvořile poslouchají, poslední muž po nás vrhá kradmé pohledy. TheMelin kývne na pozdrav a otáčíme se do pravé strany. Takovej provoz! stěžuji si v duchu.
Nakukujeme do prázdných místností. V některých z nich je vysypaný strop. V další je propadlá podlaha půdy v podobě několika masivních trámů. Na konci nacházíme standardní pánské záchody. Novinkou se stává vstup na půdu. Dlouho neváháme. Hlasy v chodbě doplní náš dusot po dřevěných schodech.

Půda je obrovská, bez rozdělení se stáhne z jedné strany na druhou. Střecha drží, vypadá, že je v pořádku. Asi na dvou místech je vidět, kudy se dostává dešťová voda do útrob zámku. Po detailní obhlídce prázdné půdy, včetně neohroženého nahlížení skrze propadlou podlahu do místnosti, a krátkém osvěžení se vracíme zpátky na chodbu.
Sejdeme těch několik schodů a ocitáme se skoro v náruči pána o berlích. S uctivou omluvou se dáváme do řeči. Děti už dávno ztratily zájem o komentovanou prohlídku a za stálého pronásledování dvou dam prozkoumávají opuštěné místností na vlastní pěst. Středně starší pán nesměle postává kousek od nás.
"A tak si představte," povídá nám pán s berlemi, značně nadšen, že našel nové posluchače, "že jsem tady jako mlaďoch běhal sem a tam. Každé ráno jsme stávali okolo páté hodiny a hned se vystrojili do uniformy a šup dolů... jo to byly časy. To ta dnešní mládež nezná. A támhle," ukazuje do místnosti propadlou půdou, "tam jsem měl pokoj. Já a mí další čtyři kumpáni..." V očích se mu lesknou slzy, jeho dušička už dávno není v přítomnosti. Toulá se ve vzpomínkách, jednu po druhé jí něžně oprašuje a vytahuje na světlo. Musím se tomu pousmát, tyhle ty chvilky dobře znám.

"Takového hluku, takového života..." vrtí pomalu hlavou. Opřený o berle shlíží na zaprášenou podlahu. "Kolikrát jsem to tady vytíral. A na půdě," zdvihá hlavu. "Jsme si vždy dali jedno cigárko, hezky před večerkou." Usmívá se smutně. Ještě další značnou chvíli zaujatě posloucháme popisování zámku v době, kdy jej obývala armáda. Snažím si to všechno představit, vrýt si jeho vzpomínky do těch mých. Při popisování přiléhajícího psince mám pocit, jako kdybych ty psy slyšela radostně bafat pod okny.
Pán se na chvilku odmlčí, pohled upírá do místnosti. Ráda bych věděla, na co zrovna myslí. TheMelin se od nás nenápadně odděluje a věnuje se focení. Chvíle ticha využívá muž stojící v zpovzdálí. "Tak pojď, tati. Půjdeme na večeři, dáme si pivko, hm?" Opatrně jej podpírá a táhne ke schodům.
Pán několikrát nepřítomně přikyvuje. Nakonec se otáčí ke mně s úsměvem na vrásčité tváři. "Tak se mějte, a ať Vám vyjdou fotografie."
"Děkuji vám," přikyvuji s úsměvem. "Mějte se krásně."
S přikyvováním se pán otáčí zády a pomalu postupuje ke schodům. Ztichlou chodbou se nese zvuk jeho kroků. Stojím a dívám se za ním. Focení nevěnuji pozornost.
Všímám si chladného stínu, který pomalu naplňuje chodbu. Kousek za kouskem, jako krok za krokem starého pána, se plazí po zdech a schodech. Zámek pomalu utichá a chladne. Samota a lítost střídá veselost, kterou se budova zmítala při návštěvě onoho pána. Jako kdyby jí svou přítomností probudil k životu, oživil v ní společné vzpomínky a na těch několik krátkých, vzácných okamžiků se spojily jejich duše.
TheMelin prochází kolem mě. Probírám se ze svých myšlenek. Stín a chlad zmizely. Zámek je tichý, paprsky zapadajícího slunce jej něžně hladí. Následuji svůj doprovod. Vracíme se do propojovacího koridoru. Cestou tam potkáváme ještě onu čtveřici mladých lidí, kývneme na rozloučenou.

Míjíme tichý, ke spánku se ukládající sál a několik prázdných místností. Jedna z nich skýtá pohled na propadlou podlahu do spodního patra. Sestupujeme dolů, do bývalé kuchyně, po které toho moc nezůstalo. Mini lednička s kachnou, prázdná police, skleněná tabule ze dveří a svícen, který by nevymysleli ani bytový architekti v Ikee.
Opouštíme útroby zámku. Při zpáteční cestě okolo zámku se zdržím. Nechám TheMelina jít napřed a opírám se o zámeckou stěnu. Studené zdivo se mi zakousne do těla. Přivřu oči. Dlaní pokládám na hrubý nátěr. O kůži se mi opřou drobné výstupky. Natáčím se ke zdi čelem. Dlaněmi přejíždím po omítce a všímám si něžných nedokonalostí a bolestných ran chátrajícího zámku.
Nakonec zámek poplácám a odcházím. Do mých zad se opírají smutná, prázdná okna.

Calwen

Větší galerie na našich FB stránkách ZDE