Zámek M.

"Hm..." TheMelinovo obočí se kroutí pod náporem myšlenek. Znovu bere za kliku dveří a bez úspěchu opět zkouší zámek.
Pozoruji ho s mírným pobavením. Do nohou se mi zarývá chlad. Zastrčím hlavu mezi ramena, aby zbytečně neutíkalo cenné teplo. Podrážky bot se noří do křehkého sněhu.
Klika cvakne, ovšem dveře neletí.
"Vezmeme to okolo," usmívám se a pokračuji vyšlapanou cestou okolo tiché budovy. Cítím její pobavení a zájem. Ramenem se otřu o roh.
S obezřetným rozhlédnutím okolo sebe přecházím k dalším dveřím. TheMelin mě míjí a pokračuje dál. Já zkusmo beru za kliku.
"TheMeline!" Volám šeptem, pokud se šeptem volat dá. Nakonec si pro něho jdu. Kývnutím hlavy naznačuji, ať mě následuje. Sníh pod jeho kroky naléhavě křupe.
S úsměvem strčím do dveří. Otevírá se nám brána do útrob historického zámku.
Do tváře se mi nahrne vlhký chlad. Omámená vůní zatuchliny vklopýtám do tmy. Dřevěná podlaha se se sténáním prohýbá pod mou váhou.
Za zády mi blikne světlo. Můj obrys se objeví na protější stěně. Sáhnu si pro svou čelovku. Slabým kuželem světla osvětluji místnost s vysokým, klenutým stropem.
Přejíždím po dřevěných hranách obložení. Černý závoj lemující bílé, k zemi sesuté, plátno, je na několika místech potrhané. Jeden reproduktor, pokrytý prachem, stále drží němou stráž.
Můj pohled se upne na řady prázdných židlí. V řadách za sebou, čelem ke mně, mi připomínají tiché vojáky minulosti.
Opatrně, abych nenarušila spící prach, scházím z pódia. Úzkou uličkou procházím okolo řad židlí. Nakonec si jednu z nich vyberu a pozorujíc fotícího TheMelina usedám. Teplo výstelky mě zahřeje jako objetí od mamky. Na okamžik se stanu jedním z tichých vojáků. V útrobách chladného kina se střetává opuštěná minulost se zvědavou přítomností.
Následuji TheMelina dveřmi z kina. Zastavujeme se u úzkých dveří, které jsou chytře schované za otevírajícími se dveřmi. Doprovod na mě mrkne, na tváři se mu tvoří ďolíčky od úsměvu. Bere za kliku a jeho vysoká postava mizí v hlubině neznáma. Následuji ho. Nejdřív se teda ovšem přerazím o velice nápadný schod.
Opřena o TheMelinova záda se spěšně narovnávám. Sleduji jeho pobavený kukuč. Někdy není potřeba slov.
Já jsem ovšem ukecané stvoření, komentující i zjevné věci. "Jé podívej!!" Dětská rozjařenost ze mě sálá. "To jsou promítačky!!" Ukazuji na pár promítaček. Po ladných křivkách jejich těl klouže světlo baterky. Přicházím k nim. Svým prstem narušuji tenkou vrstvu prachu, když se dotýkám jednoho z mnoha tlačítek. Jen tlumeně cvakne. Neodpustím si to, to přece nejde! Dlaní přejedu po oblině těla. Chlad se mi zakousne do odhalené dlaně. Neucuknu a dál laskám kovové tělo.
Zatímco se TheMelin věnuje focení, já si čtu všechny možné výstražné a poučující cedule. Na improvizovaném stolku nacházím papírový, věkem sešlý pásek. Opatrně, abych neporušila křehkost, jej beru do prstů. Jsou to lístky do kina. Za 8 Ksč! Všechny do přízemí. Řada a číslo se vyplňovalo ručně.
Odkládám jej a pokračuji ve svém rozhlížení. Nakonec zvědavě nakouknu do kino sálu přes promítací okénko.

Zámek byl vystaven v roce 1792 v pozdně barokním stylu místím držícím rodem. Nahradil tak místní panský dům, který dříve na tomto místě stál. V 19. Století získává zámek nového majitele. Ten se postará o přestavbu. Dochází k přistavení tří křídel k původní přední části, které zámek uzavírají v nepravidelném čtverci. Novorenesanční styl doplní věž s cibulovitou střechou.

Vracíme se zpět do stinné chodby a pokračujeme dále. Na nástěnce visí program kina. V nabídce je osm filmů, z toho tři pro děti, rozloženy do celého měsíce tak, aby děti či dospělí mohli jednou týdně do kina. U každého názvu filmu je popis o jedné větě a cena představení na osobu. Mládeži přístupno či nepřístupno nechybí. Kdybych v prosinci roku 1990 byla na světě rozhodně bych zašla na všechno, co je v nabídce. V neposlední řadě je na konci soupisu pár řádků o budoucnosti kina. Je vyřazeno z provozu kvůli formátu promítání. Kino je dále předáno národního výboru, který rozhodne o jeho osudu. Kino děkuje za přízeň a loučí se s návštěvníky.
Na chvíli se ocitáme v dobře osvětlené místnosti s klenutým stropem. Okny sem proniká nejen světlo zimního slunce, ale i prosincový chlad. Nátěr v odstínech bílé a jakési zvláštní růžové se ve velkých cárech loupe ze zdí i stropů. Vytváří tak jakousi krásnou mozaiku suché, pukající země. O jeden ze sloupů se opírá zrezavělá cedule ukazující směr ke kinu. Kutloch, který zřejmě sloužil jako správa kina a pokladna v jednom. Vstupní dveře jsou zabedněné zbytky jiných dveří.
Procházíme světlou chodbou do dalších místností, které dle odhadů mohli sloužit jako úložné prostory pro provoz. Holé stěny, vytrhané kabely ze zdí, odlupující se nátěry. Okrajově nějaký ten nepořádek z vyklízení prostorů. Na zemi se pod vrstvou prachu krčí několik nepoškozených luxferů. Vroubkované topení vzalo za své.
Otevřenými dveřmi vycházíme na zasněžené nádvoří zámku. Ze sněhové pokrývky vyrůstají štíhlá těla náletových stromků. Zvědavě se rozhlížím kolem sebe. Omítka zašlé barvy se ve velkém drolí a místy odkrývá stěny zámku až na cihly. Okolo okapů se drží značná vlhkost. U jedné ze stěn se opírá vzrostlý jehličnan. Jeho sytá zelená dodává bílé atmosféře život.
Vcházíme do další části zámku. Dva páry podrážek zaduní o vydlaždičkovanou podlahu. Procházíme chodbou, chlad se mi hladově zakusuje do těla.
"Teče mi do bot," šeptám TheMelinovi, když si uvědomím náhlé vlhko v botách.
"Jasně," odkývá TheMelin. Očima těká kolem sebe.
"Hmmm...", zvědavě nakouknu okýnkem ve dveřích. "Můžu si přidat?" Zašeptám do prázdné místnosti, ve které usedá prach na podlahu. Zde se jídlo už dávno nevydává.
Pokračujeme chodbou dále. Místnosti jsou prázdné až na jedny odložené dveře, suť a smotanou izolaci od kabelů. Nátěr se loupe k zemi ve velkých cárech. Na stropech pevně drží přidělaná světla. Ty jediné neopouští prostory zámku.
Vracím se zpět do chodby a následuji TheMelina. Zvědavě nakukuji do další místnosti. Zdi jsou nízce obloženy tmavým dřevem. U jednoho z topení pod oknem stojí opuštěný kýbl. Od stropu se spouští vlhkost následována plísní.
"Páni," vydechuji úžasem ve chvíli, kdy spatřím honosné schodiště vedoucí vzhůru. Jeho čistota a světlé, živé barvy na mě hřejivě dýchnou. Přejdu k jednomu ze sloupů schodiště. Mé oči bloudí k jemným detailům zábradlí. Kované listy se kroutí dehydratací a suchem.
"Podívej na tohle," šeptá TheMelin a ukazuje rukou do rohu místnosti, ve které stojí. Scházím dva schody k němu a otáčím hlavu naznačovaným směrem. V obloukovém rohu místnosti stojí bílá, kachlová kamna. "WOW," sjíždím je pohledem. Jsou zcela obyčejná, bez složitého zdobení. Jen na vrchu mají vevedený zdobný pásek.
Rozhlížím se kolem sebe. "Ty jo, to vypadá jako vstupní hala." Zakláním hlavu a vzhlížím ke stropu. Okny a velkými, dvoukřídlými dveřmi sem proniká dostatek světla.
Zatímco TheMelin věnuje veškerou svou pozornost zámeckému schodišti, já pokračuji dále v obhlídce. Z druhé strany schodiště se skrývá menší lavice s věšáky. Pozastavuji se nad nízkou výškou věšáků. Začínám mít pocit deja vu.
Procházím okolo odloženého páru lyží a zvědavě nakukuji z chodbičky do blízké místnosti. A narážím na další lyže. Mimo jiné i na jiné, odložené věci - kanystry na vodu, papíry, šanony a tak dále. Ale ty lyže, ty hrají prim. Několik lahviček s čirou tekutinou a červeným štítkem s nápisem líh s benzínem. Raději k tomu nečuchám.
Pokračuji v průzkumu, mé kroky doplňuje cvakot závěry. V další místnosti narážím na odmontované záchodové mísy a umyvadla.
Na topení je zas odložená knížka Manžel z Marsu. Název si řádně zapamatuji. Kdo ví, třeba jí budu někdy používat jako návod.
U prahu další místnosti nacházím tenké papírové desky s děsivým nadpisem. Beru je do rukou, jsou prázdné, ale nadpis mluví jasně.
Za sebou slyším specifické kroky TheMelina. "To vypadá, jako kdyby se zde provozovala..."
"Škola." Dořekne za mě. Pohled pevně upírá přede mě. Na zelenou, zašlou tabuli bez křídy.
"Hustý," zamumlám a vracím záznam o dlouhodobém vyučovacím plánu zpátky na zem. Vracíme se zpátky ke schodišti. Cestou míjím pánské záchody s umě vyvedeným panáčkem.

Poslední stavební úpravy se podnikají v letech 1907 - 1910, kdy se doprostřed jižního průčelí nechává postavit schodiště vedoucí do patra.Od roku 1940 slouží část zámku pro účely nacistické mládeže Hitlerjugend. Po skončení druhé světové války dochází ke konsfikaci. Zámek dostává obec, ve které se skvost nachází, poté je převeden na stát.
Ten se rozhodne jeho útroby upotřebit v rámci Dětského domova se základní školou. V jedné jeho části je zavedeno veřejné kino.

Vystoupáme po schodišti do patra zámku. Při míjení velkého, obloukovitého okna si neodpustím pohled do tichého nádvoří. V chladném vzduchu poletují něžné vločky.
Zapadnu do prvního otevřeného pokoje, který potkám. Linoleum pokrývá značný nepořádek. U dveří stojí kýbl s partou cihel a jiného stavebního nepořádku. V dalším plastovém kyblíku od barvy je uklizená suť. V rohu místnosti se na nás mile usmívá krb vykládaný tmavě zelenými kachlíky a bílou čepkou. Nad jeho čepicí se ukrývá čidlo.
Zrak upřu do procházecí chodby. Několik otevřených dveří mě hladově vítá. Procházím, míjím jedny dveře za druhými. Krom prachu a drobného nepořádku narážím na dvoje kamna. Jedny jsou tmavě zelené, baculaté. Ozdobeny jakýmsi vyobrazením nahého muže. Ty druhé jsou bílé, s vysokým štíhlým komínem.
Místnosti jsou holé, s občasným nepořádkem a radiátory.
Vracíme se na hlavní chodbu a postupujeme jí dál. Místnosti, které míjíme, jsou většinou prázdné. Už v horším stavu než ty s procházečkou. Prach není jednou věcí, co se na zemi válí. Lze spatřit, jak jsou místnosti a pokoje uzpůsobeny tomu, že tu kdysi bývala internátní škola. Na chodbách i ve třídách lze najít ten klasický, omyvatelný nátěr, který jsme všichni tak rádi sloupávali a čmárali na něj. Teď je popraskaný vlhkostí a loupe se sám. Lavice a židle zmizeli. Více méně zařízené jsou umývárny a toalety.
V modře vydlaždičkované umývárně u každého umyvadla zmizeli jen kohoutky. Na čistý porcelán sedá prach. Záchody na toaletách také zůstaly. Jen toho nepořádku je o něco více a nátěr se zde odlupuje ve velkém rozsahu.
"Hehe, myslíš, že si mezi sebou povídali?" Ptá se TheMelin s úšklebkem. Chvíli nechápavě koukám na něho, pak na záchodové mísy než mi docvakne, co tím chtěl říct. Dva páry záchodů, usazených naproti sobě nic nedělí. Buď to zmizelo, nebo tam žádné zdi ani dveře nebyli.
"Komunikace utužuje vztahy," konstatuji. Během našeho prozkoumávání patra míjíme několik vstupů na půdu, kterou se občas vydává prozkoumat TheMelin.

Roku 1964 se zámek řadí mezi kulturní památky. Obec jej dostává zpět v 90. Letech. Ovšem nedostatek prostředků, které vyžadují údržby rozsáhlého areálu, nutí obec k prodeji zámku.
V roce 1994 je dětský domov zrušen a 1997 zámek je prodán do soukromých rukou. Majitelům se ovšem nepodaří zrealizovat několik anoncovaných záměrů - turistická ubytovna, luxusní hotel atd. a zámek tak zůstává v jejich rukou bez využití a údržby. Majitelé zámek dávají do prodeje.

Nakonec se vracíme zpátky do přízemí přes odstrčené schodiště s litinovým zábradlím. Červené linoleum je pokryté prachem a odloupaným nátěrem. Dlaň pokládám na studené, dřevěné madlo. Pomalu scházím dolů, dlaní stírám prach.
Vrhám poslední pohled na prázdný kinosál. Dneska se žádné promítání nekoná. Vzpomenu si na poslední větu v programu - kino děkuje návštěvníkům za účast. S touto myšlenkou procházím dveřmi. Hřejivé teplo, které si zámek uchovává i přes tyto kruté prosincové dny, náhle zmizí. Nahradí ho nepříjemný mráz, který se vám zakousne až do morku kostí.
TheMelin si zámek ještě zběžně obchází. Já se pomalu sunu z areálu ven. Prázdná okna mi zírají na záda. Neodpustím si pohled přes rameno. Nejmladší část zámku, na schodiště uprostřed průčelí, pokrývá slabší sněhová pokrývka. Cibulovitá věž se ke mně otáčí zády.
TheMelin se dlouho nevrací a tak si ještě pročítám informační ceduli, stahující se k zámku. Po chvíli přešlapování ve sněhu zahlédnu doprovod.
Společně věnujeme zámku poslední pohled do prázdných, čistých oken odrážejících zimní chlad.

Edit: V srpnu roku 2018 se zámek ocitne v plamech. Shoří celá jeho střecha a některé místnosti v patrech jsou poškozené v rámci hašení ohně. Jedná se o úmyslně založený požár.
K prodeji zámku i přesto dojde a ten získává nového majitele. Díky němu zámek před zimou dostává provizorní střechu.
Zámku, který nadále zůstává kulturní památkou, snad svítá na lepší časy.

Calwen

Galerie jako vždy ZDE