Zámecké tóny

Těžké sněhové vločky padají na břidlicové střechy - vybaví se mi hláška z mého oblíbeného filmu, když mi na rukáv kabátu usedne vločka a vpije se do látky. TheMelin na mě mávne zpoza rohu. Rychle se zvednu na nohy a přikrčeně se sunu za ním. Opírám se o chladnou stěnu zámku, která se na několika místech ve velkém drolí.
"Cesta je volná," šeptá TheMelin. Sám se vrhá do chodby. Následuji ho. Nikdy jsem nenavštívila zámek mimo jeho otevírací dobu.
Světla je v chodbě relativně dost, proniká skrze špatně zadělaná okna. Dobře vidím cestu před sebou. Chodba je čistá až na silnou vrstvu prachu a sem tam zanechaný kýbl z údržby.
Zvědavě nakukuji do sklepních kójí. V jedné narážíme na vcelku pěknou vinárenskou stěnu z masivního, tmavého dřeva. Zvědavě beru jednu ze zelených láhví do ruky - prázdná. Její kolegyně jsou na tom podobně.
Pokračujeme dál. Procházíme chodbou, ve které se začíná hromadit harampádí. Mezi kousky skříní, stolů a vybavení na odvětrávání se nacházejí i dvoukřídlé dveře.
TheMelin rychle bere za kliku. Bezvýsledně. Dveře jsou řádně zamčeny. Frustrovaně je zkusí ještě jednou.
"Co teď?" Ptám se, nakláním se ke dveřím a zkouším prohlédnout skrz zašlé sklo.
"Je tu větrací potrubí. Velké." Řekne TheMelin a s úšklebkem na tváři trhne hlavou směrem ke kulaté díře ve stěně.
Zhluboka se nadechnu a sleduji TheMelina jak vyskakuje na zaprášený stůl. "Je to krátké, to dáme." Povídá, "polezu první a ty mi podáš věci." Nechává batoh stranou a už se sune stinným a díky bohu krátkým potrubím do další místnosti. Za chvíli mi zmizí z dohledu a já slyším jen tlumený dopad těla na zem. "Podej mi batoh. A můžeš." Podám mu batoh a kabát, který si nehodlám umazat. To je ale blbej nápad, myslím si, když se snažím nasoukat do potrubí. Rychle se plazivě sunu na druhou stranu. Za okamžik jsem venku. TheMelin mi pomáhá ven, abych neskončila pusou na zemi. Klínkem bot drtím prach a suť pod sebou.
Ocitáme se v hlavní hale, ze které vede schodiště a několik dalších místností. Pouštíme se do průzkumu první místnosti. Dle čistoty zdí a povrchu podlahy tipuji, že se zámek snaží někdo neustále dávat do hromady. Potvrzení mi dává i pohled do oné místnosti. Velká část bílých stěn je obložená krásným, lesklým dřevem, na který upadá prach. Stěny lemují dřevěné lavičky ve středověkém stylu. V koutě se schovává vykachlíkovaný poklad v podobě velkých, zelených kamen. Na druhé straně místnosti se vyjímá dřevěná skříň. Okolí je opět obložené dřevem a lavicemi.
Zkosené zdi stropu zdobí dřevěný lustr, který jsem naposledy viděla ve filmu Noc na Karlštejně.
Na chvíli usedám na zaprášenou lavici a užívám si klidu. Nikdy jsem nebyla na soukromé prohlídce zámku a tak plnými doušky nasávám středověkou atmosféru.
Procházíme chodbou dále. TheMelin odbíhá stranou, zaujat prázdnou, honosnou chodbou. Zvědavě nahlížíme do další místnosti. Tady je snad všechno, co se nikam nehodilo. Sestěhovaný nábytek, noviny, nějaký kýbl. Zkrátka, když nevíte co kam dát, dáte to sem.
Tiše našlapuji, podpatky tlumeně naráží na schody. Stoupám výš, do prvního patra. Všechno je uklizené, čisté. Nikde žádná suť či nepořádek. Jen na schody a zábradlí tiše sedá prach. Očekávám papučky, abych nepoškrábala podlahu. Ty tu chybí.
Ocitám se v úzké chodbě s vysokým stropem. Ze stropu visí několik dlouhých, skleněných lustrů. Celá jedna strana je plná, bez jakéhokoliv náznaku tajných dveří. Protější stranou sem proniká mnoho světla skrze vysoká, dřevěná okna. Pootevřeným oknem sem proudí studený vánek a čeří nehýbající se zápach zatuchliny.
Zaslechnu zběsilý cvakot foťáku. Následuji jeho zvuku a vcházím do stinné místnosti. Mé kroky tlumí koberec. Žlutě vymalovaná místnost je pokrytá značným nánosem pavučin. Je prázdná až na jeden krásný, lesklý poklad postavený u dveří. Se zbožnou úctou pokládám prsty na klávesy a pomalu je stisknu. Tichou místnost naplní tlumený zvuk piana. Ze zvědavosti stisknu ještě několik kláves. Potřebovalo by naladit. Ovšem jeho krásu to nijak nezastíní. Znovu přemýšlím nad tím, jak jej tu mohl někdo zanechat.
Následuji TheMelina do další místnosti navazující z chodby. Místnost je čistá, vymalovaná, na první pohled vypadá udržovaně. Velkými, dřevem obloženými okny sem proniká dostatek světla. Strop v okolí lustru je vyzdoben sytě žlutou v bílém orámování.
Zaujme mě dřevěná židle zapíchnutá do dřevěného rámování okna.
TheMelin radostně prochází dveřmi do další místnosti. Ta je velice podobná té předchozí. Jen okolí lustru je zdobené jakousi květinou v růžovém provedení. I lustr je laděn do lehkého růžového odstínu. Mezi okny jsou umístěny úzká, vysoká zrcadla.
Mrknu do jednoho z nich a pokračuji dál.
Ocitám se další místnosti, větší než všechny do posud. Zimní světlo sem proudí několika velkými okny. Nalevo i napravo jsou vyvedeny dva pozdně barokní krby obložené zářivým mramorem.
"Koukej," šeptá TheMelin a ukazuje na strop. Zakláním hlavu. Přicházím o dech.
Nade mnou se vypíná velká, tlumenými barvami vyvedená freska.
Uprostřed fresky se vyjímá slet andělíčků na jemných, růžovoučkých mracích. Celý, klidný výjev je doplněn tmavším nádechem oblohy a několika dalšími, do prostoru roztáhlými mraky. Z fresky visí několik lutrů. Zakláním hlavu ještě více. TheMelin usedá na zem a zkouší fresku vyfotit celou.
Poodstupuji stranou a prohlížím si zbytek místnosti. Zdi jsou obloženy dřevem do necelého metru od země. V rohu místnosti si všímám toaletního stolku bez jedné nohy. Leží na zemi, nátěr se z jeho oblého těla pomalu odlepuje.
Postupuji dál. Vcházím do další místnosti a nestačím zírat. Místnost je jako ze škatulky - čistá a svěží. Podlahu pokrývá koberec. Na levé i na pravé straně se vyjímá dřevěný bar. Zaujatá čistou, ničím neposkvrněnou místností, si nevšímám zrádného schodu. Vklopýtám na modrý koberec a udělám několik vyrovnávacích kroků. Teprve nyní mě do nosu uhodí zápach zatuchliny a vlhkosti. Celá místnost vypadá uhlazeně, nedotčeně a reprezentativně. Na druhé straně místnosti jsou dřevěné dveře. Rázně k nim přecházím, koberec pohlcuje moje kroky. Nadšeně beru za kliku dveří.
Nic. Klika cvakne na prázdno. Dveře se neotevřou. Jsou pevně zamčené.
Zkusím to ještě jednou, bezvýsledně.
"Zamčené, co?" Šklebí se na mě TheMelin od barů.
"Hmmm," zamručím. "Dávej pozor na schod."
Po několika fotkách procházečky postupujeme dál. Vcházíme setmělou chodbou. Společně vstupujeme do místnosti s velkým erbem na stěně, v jehož vyobrazení se hrdě vypíná královský jezdec na koni. Chvíli jej zkoumám a poté si čtu kamennou desku, která je u jezdce.
TheMelin si všimnul obrazu, který je ledabyle odložen na zemi. Teď u něj urputně pozoruje a dává se do lehkého smíchu. Zvědavě přecházím k němu a zahledím se na obraz. Vyjímá se na něj usměvavá tvář jednoho z mnoha papežů. "Že by Jan Pavel druhý?" Usmívá se TheMelin a pouští se do zběsilého focení.
Já přestupuji do další místnosti. Vzhledem k tomu, že je zámek zabudovaný v kopci, ocitáme se znova ve zvýšeném přízemí. Tady mě pach zatuchliny naplno praští do nosu. Od rohu místnosti se sem ve velkém natahuje vlhkost.
Přímo přede mnou se vyjímá stará, dvoulůžková postel s přípravou na nebesa. Chybí jen madrace a povlečení. Na levé straně se místnost pyšní křídlovým klavírem s polstrovanou židlí. Neodolávám a usedám za klavír. Zkusím několik nesmělých, tlumených tónů. Zvuk opuštěného klavíru se mi bolestně zarývá do kůže.
Nabaženi další překvapivou místností se posouváme dál. V chodbě je tma. Vytahuji baterku a slabým kuželem světla zkoumám prostor okolo sebe. Zápach hniloby mě bodá do nosu. TheMelin najednou mizí do postranní místnosti. Spěšně jej následuji.
"WOW!" Vypouštím z úst. Kuželem světla přejíždím po tabulích s vyobrazenými erby a historií rodů, jež reprezentovali. Zvědavě nahlížím přes ostré světlo a čtu si. "Jsou to rody, které měli co dočinění s tímto zámkem," přemýšlím nahlas.
"Je to možné," přitaká TheMelin a snaží se ve tmě něco nafotit.
Nasycena dějepisem postupuji dál. Vcházím do dosti zašlé, vlhkostí nasáklé místnosti, která dle vzezření vypadá jako kuchyně. Vysypaný strop značně zamezuje pohyb po kuchyni a tak vlhkostí nasáklou místnost opouštíme.
Schodištěm stoupáme vzhůru do dalšího patra. Je tu tma, značný nepořádek. Podlaha pod našimi těžkými kroky hlasitě sténá.
"Krutá dřevomorka," prohodí TheMelin, když pod jeho krokem zavrže podlaha.
Našlapujeme opatrně. Všude, kam se podívám, jsou ledabyle rozmístěné věci. Tady zašlý stůl v chodbě, tu fošna, přes zábradlí přehozená plachta.
"To vypadá, jako kdyby se to tu snažil dát někdo do pořádku." Povídá mi doprovod, ve chvíli kdy zvědavě nakukujeme do jedné z místností. Dvěma dřevěnými okny proniká šedavé světlo. Pod okny je umístěné topení. Na zaprášené podlaze leží zašlá madrace.
Postupujeme dále a narážíme na malou místnost, vysoce obloženou dřevem. Nestačím se divit. Během našeho průzkumu nacházíme několik dalších místností, zařízené jako pokoje, či třída.
"To vypadá jako učiliště s ubytováním na zámku," šeptám zvesela.
TheMelin přikyvuje a bez ostychu vchází do dveří, které vedou na půdu.
Tady je poměrně teplo. Dřevěné trámy se tu pomaličku rozkládají působením tepla a vlhkosti. Některé jsou nové, vyměněné.
TheMelin zvědavě nakukuje do skříňky u imitace věžičky. "Jé! Hele! Tady musely být hodiny!" Jásá, "ještě je tu zbytek mechanismu." Jeho strojařské srdíčko plesá.
Zvědavě mu nakouknu přes rameno a postupuji dál. Půda pohlcuje naše kroky. Je tichá, občas vrzne pod nátlakem zimního větru. V její další části tma houstne. Mám pocit, jako by se mi podlaha houpala pod nohama. Ještě hodnou chvíli postupuji dál, ale nakonec to otáčím a spletitostí dřevěných trámů se vracím.
TheMelina ještě nechávám na půdě a pomalu scházím do učilišťského patra. Pomalu procházím jednotlivé pokoje. V jednom neodolám a přistupuji k oknu, z něhož je výhled na větší část zámeckého parku. Svobodné stromy se majestátně vypínají k šedému nebi. Holé větve listnáčů se vzpínají jako ruce natažené k tiché modlitbě. Několik málo jehličnanů zachytilo tu trochu sněhu, co napadalo přes noc. Nezkrotná travina je ohnutá pod tíhou zmrzlých stébel a lehkým sněhem.
Mezi stíny zahlédnu postavu. Prochází se mezi stromy, před ní cupitá čtyřnohé chlupaté stvoření. Na mé poměry trochu velké stvoření. Postava se zahledí směrem k zámku. Na tu dálku já nerozeznám postavu, ani ona mě. A tak dál stojím v oknu a sleduji ji, jak se pomalu, beze spěchu ztrácí mezi stromy v parku.
Za sebou uslyším tlumené kroky. Prudce se otočím. Chodbou projde TheMelin, letmo se podívá do pokoje, kde stojím, a pokračuje dál. Náhle se zastaví a vrací zpět. "Huf, jsem tě přehlídnul."
"V pohodě," usmívám se. "Budeš ještě fotit?" Přikyvuje.
Společně ještě procházíme pokoje učiliště a pomalu se suneme níže, do upravených sálů zámku.
"Uf..." vypouštím z úst ve chvíli, kdy rukama dopadám na desku stolu. Zadní část těla pomalu vysunu z úzkého prostoru. No atlet ze mě nikdy nebude. Rychle se otáčím a beru TheMelinem podávaný batoh. Za okamžik je vedle mě. Oprášíme se od prachu. Nasadím si kabát a společně procházíme nyní už potemnělou chodbou vstříc únikovému východu.
TheMelin se rozbíhá podívat se do navazujících dílen. Já se pouštím do nenápadné procházky kolem zámku. Teprve nyní si všímám domku umístěnému nad zámkem, svítí se v oknech. Dělám jakoby nic a obcházím zámek.
Dostávám se z druhé strany zámku, k menší zahradě se suchou kašnou navazující k cestě. Zvědavě ji obcházím. Zastavuji se z druhé strany a zvedám pohled k prázdným oknům zámku. Smutně, opuštěně na mě zírají. Bez lesku, bez tepla, bez života. Žluto bílý nátěr zámku se působením počasí a zanedbané údržby loupe. Přes kovové zábradlí vedoucí na terásku se plazí šlahouny břečťanu. Schody berou za své, bez pravidelné údržby praskají a vysypávají se.
Pokračuji v obhlídce. Na zámek je napojená kaple. Zkouším dovnitř nakouknout, ale okna jsou vysoko. Nátěr i okna vypadají nově. Jediné dveře vedoucí dovnitř jsou zamčené.
Dokončuji obhlídku zámku. TheMelin na mě čeká u brány vedoucí z pozemku. Při opouštění pozemku se míjíme s paní se psem. Sjíždí nás podezřívavým pohledem. Zvesela ji pozdravím.
Ještě než projdu otevřenou bránou, ohlednu se přes rameno k tichému zámku. Plaše se po mě podívá, ale jen co si všimne mého pohledu, stočí svůj pohled vpřed, do parku. S hlubokým nádechem se ponoří do zimního, klidného spánku. A dál čeká na svou záchranu.EDIT
Zámek má nového majitele, který se vydatně opřel do zvelebování zámeckých prostorů a pustil se do boje s dřevomorkou a celkovým odvlhčení a doplísněním.
Calwen