Vojenská nemocnice L.

24.02.2021

"Jdeš pozdě," komentuji Dědkův příchod.
"Taky tě rád vidím" Ležérně si potáhne cigára a mrkne na mě. "Nemohl jsem ti udělat tu radost a přijít včas."
"Dobré ráno přeji," usmívá se TheMelin a zatím, co si já sedám do auta, pouští se s Dědkem do vášnivé debaty. Zaslechnu jen láskyplnou řeč o kolegovi z práce, než přibouchnu dveře. Na palubní desce zkontroluji čas. Je 6:10. Už nabíráme desetiminutové zpoždění. Na uklidněnou se něžně pomazlím z termohrnkem plného kávy a upiju.
Venku hovor živě pokračuje. TheMelin se zvesela směje, Dědek pomalu dokuřuje. Po hlavní silnici projede autobus. Tichým parkoviště se nese smích mých společníků. Očima zabloudím k hodinám. 6:15.
Dědek si vytahuje další cigárko.
Zprudka otevírám dveře. "Hele a nechcete už takhle vyrazit?"
TheMelin se po mě zprudka otočí, "ty jsi dneska nějaká nedočkavá." S Dědkem zabírají místa řidiče a spolujezdce vpředu. Já se pohodlně rozvalím vzadu.
Autem se rozezní první tóny deadthmetalového songu. "Ták," usmívá se TheMelin zatímco vyjíždí na silnici. "A teď nás čeká krátká tříhodinová příjemná cesta..."
Tlumeně zaúpím, Dědek si hlasitě odfrkne.

S půl hodinovou sekerou dorážíme na místo. TheMelin ladně parkuje vedle ostatních aut na improvizovaném parkovišti. Značné množství zde parkujících aut mě trošku děsí. Uklidňuji se faktem, že jsme blízko satelitního města a na prahu nemalého parku.
Dědek s funěním vylézá ven (nefuněl, ale tak víte, díky němu jsme měli deset minut zpoždění :D ). Rychle vystupuji z auta a pouštím se do protahování zatuhlých svalů.
Okem nenápadně mapuji okolí. Projíždějící auta, vřískot dětí z jedné ze zahrádek. Běžec se psem. Jarní svěží vánek. Skrze větve hustých stromů zahlédnu prázdná okna našeho dnešního cíle.
TheMelin si svižně připravuje věci. Přecházím k otevřenému kufru. Cestou si všímám auta s českou spézetkou.
Dědek si spokojeně popotahuje cigárka a usmívá se. Natahuji se pro své věci.
"Kde máš boty?" Zaslechnu Dědka. Sleduji jeho pohled na mé nohy obuté/neobuté ve Skinnerskách (ne není to reklama, ale kdo je vyzkoušel dá mi za pravdu, že jsou skvělé!).
"Tady," ukazuji mu své urbex botky, do kterých se hodlám přezout.
"Hm," prohodí a bere si své věci.
Přezutá, s batohem na zádech, čekám na TheMelina, který provádí poslední přípravy.
Nakonec - už to zpoždění nepočítám - se všichni tři KONEČNĚ! suneme podél plotu vstříc opuštěným útrobám jedné nemocnice.

Protáhneme se otevřenými dveřmi umístěných poblíž vrat, které se v minulosti někdo snažil marně zabednit, vcházíme dovnitř. Pomalu postupujeme vyšlapanou cestičkou. Vyhýbáme se keřům a malým stromkům. TheMelin omylem šlápne na skleněnou desku skrytou ve vysoké trávě. Dopolední ticho pročísne prudké rupnutí skla. Stáhnu hlavu mezi ramena.
"Sorry," procedí mezi zuby a udělá několik nesmělých kroků stranou.
"Kam se vrhneme?" Ptá se Dědek. Hrdě vypjatý, ruce v kapsách. No panik, no stres.
Přímo před námi se rýsují křivky hlavní budovy, jejíž konec z tohoto místa se ztrácí v hustém stromoví. K ní navazuje nevysoká, čtvercová budova a dvoupatrová budova po naší levici.
"Začala bych touhle," ukazuji na budovu po levé straně.

Rychle se prodíráme ke dveřím. Ty jsou precizně zatlučené a překryté deskami stolů. Ovšem jeden, malý, zřejmě vykopnutý, vlez se přece jen najde.
TheMelin se do útrob vrhá jako první. Po čtyřech se hravě dostane dovnitř a už je vidět poblikávající světlo baterky. Dědek ho následuje.
Pospíším si za klukama. Čelovka na hlavě se mi sveze do strany. Kolenem, kde mám zrovna roztržené džíny, si kleknu do zbytku skla. Toto začíná, postěžuji si v duchu.
Stavím se na nohy a z kolena si sklepávám prach a úlomek skla. Čelovku nepotřebuji. Do chodby, ve které se ocitáme, jde dostatek světla od napůl zadělaných oken a co víc, od otevřených dveří na druhé straně. Ohrnu nos nad tímto zjištěním. Urbexeři přece nechodí otevřenými dveřmi! Tyhle skuliny jsou pro nás!

Následuji kluky, co už probíhají přízemí a míří do patra. Zvědavě nakukuji do místností na obou stranách chodby. Jsou prázdné. V některých lze natrefit na zbytky nemocničního vytápění. Nátěr se odlupuje ve velkých cárech a stává se hlavním zájmem foťáku. Zdi jsou sem tam ozdobené podpisy místní omladiny v grafitty stylu.
Rozbitá okna se snažil někdo zadělat, ale nakonec to buď vzdal, nebo jeho snahu ocenili vandalové.
Zajímavou se stává vykachlíkovaná místnost s vyraženými dveřmi, jejíž nápis se skrývá pod silnou vrstvou šedivého prachu. Cítím se jako knihovník, co našel nejvzácnější a nejzaprášenější knihu v knihovně, když zadržuji dech a stírám onen prach, abych odhalila nápis моечная.
"Mmmm," vypustím z úst a přemítám, co to asi tak může být. Rusko-český slovník mám jako na potvoru doma. Dávám si to za domácí úkol a prach z dlaně otírám do kalhot.

V patře se stává mým zájmem dřevěný stolek se šuplíkem na balkoně, jehož podlaha je pokrytá střepy z blízkých dveří a oken. Jarní paprsky se něžně opírají do zašlého bílého laku. Ten je na několika místech popraskaný a oloupaný pod nátlakem rozkladu.
TheMelina zaujala bíle se loupající chodba. Volně otevřené či pootevřené dveře hrdě nesou číslo a název zaměření jak jinak než v azbuce.

Po prozkoumání podkroví a dřevěného zábradlí schodiště se vracíme zpět do přízemí. Tam mě kluci ukecají, abych s nimi šla do sklepení. S čelovkou v ruce uzavírám trio. Tělo semkne chlad. Zhluboka nasaju vzduch prosyceného zatuchlinou, jako když žena přičuchne k oblíbené květině.
I zde jsou místnosti ochuzené o jakékoliv vybavení. Ve stinných útrobách tu lze najít, kromě suti, velice unavený plakát jakého si rozpisu.
Obhlídku ukončujeme velmi záhy a po vlhkých schodech vystupujeme zpět do přízemí a ven z chladné budovy. Okolní teplota rázem stoupne, když vyběhnu ven.

Při cestě do další, navazující budovy, se ohlédnu za sebe. Na budovu, ze které jsme právě vyšli otevřenými dveřmi - tak když už byly otevřené. Do rozbitých oken se opírají slunečný paprsky a hází jakési duhové odlesky.
Společně obcházíme onu čtvercovou budovu, jejíž luxferová okna jsou vysoce postavena. Špatně vidím dovnitř, i když se postavím na špičky. TheMelin se zavěsí do jednoho z oken.

"Tam je bazén!" Poslušně hlásí.
Super! Raduji se v duchu. A kudy dovnitř? Oknem?! Jak se polsky řekne sakra? Pokračujeme v obcházení budovy. Dědek na nás mávne. Spěšně se protáhne náletovými stromky a náhle mizí v útrobách bazénové budovy.
Následuji ho s TheMelinem v zádech. Než stihnu zakopnout o práh, povšimnu si mozaiky naproti vchodu. Čtveřici delfínů ve skoku proti modrému pozadí hyzdí černý podpis. Nátěr se zde také loupe, na stropě drží zbytky osvětlení.

Společně se vydáváme pravým vchodem k bazénu. Procházíme prázdnými šatnami do stinných, suchých sprch. Těmi se dostáváme k bazénu.
Nátěr se místy vlhkostí odlupuje ve velkém. Dlaždičky už také nedrží na svém místě. Monotónní modrý nátěr doplňují místní umělci. Luxfery sem tam drží na místech.
Skleněné tabulky takové štěstí neměly. Vydávám se na obhlídku bazénu. Ve vodě místo nafukovacích kruhů a pomůcek k plavání plavou prázdné okenice, kusy dřeva, plastové lahve a drobné suťovisko. Zeleno-hnědá voda také úplně neláká k pár bazénů.

S TheMelinem se pouštíme do focení. Jsme natolik odvážní, že sejdeme na suchá místa bazénu. Dědek na nás dohlíží ze shora s cígem. Okolo budovy slyšíme jakýsi hluk. Po několika minutách se mění na jasné hlasy a smích uvnitř bazénové budovy, někde od šaten.
"Češť!" Ozve se od vchodu mužský hlas.
Všichni tři se otočíme k vchodu do bazénu. Pohledem se zastavíme na trojici, která právě vešla. Dva kluci jedna holka, a pak my, dva kluci jedna holka. Že by nějaký vzorec? Hledáme do týmu dvou urbexáků jednu holku?
"Dobrý den," odpovíme slušně.
Holka a kluk něco zamumlají a odcházejí podél bazénu na druhou stranu. Zbývající kluk, oblečen v maskáčích, přistupuje k Dědkovi. Ozve se souvislý proud polských slov a nakonec se opakuje jedno slovo, co jediné rozeznám. "Cígo."
Dědek podává cigárko, připálí a klučina spokojeně s popotahováním odchází. Chvatně se připojí ke dvojici a tím mi pozastaví focení, neboť mi vlezou do záběru.
GRRRR!

S TheMelinem čekáme, mezitím si povídáme mezi sebou a nasloucháme rozhovoru druhé trojce. Během toho pochytíme jednu větu, co nás trošku vykolejí - "To němci!"

Dědek málem spolkne cigáro, TheMelin překvapeně mrká. "Oni si myslí, že jsme němci?" Ptám se nahlas. Vypadá to tak.
Trojice po chvíli odchází bez rozloučení. Ovšem klučina v maskáčích se prudce vrací. "Auf Wiedersehen!!"
"Cože?!" Smějeme se. TheMelin vrtí hlavou. "Tak to jsem nečekal."

Po vyfocení bazénu opouštíme tuto budovu a cestou ještě vlezeme do technické místnosti bazénu. Opatrně procházíme okolo stolu s vrstvou písku a ruského plátku.
Zde mě nejvíce zaujme 'komnata otdycha' s lůžkem zasypaným sutí. V další přítmé místnosti narážím na flašku vypitého koňaku. Ze zadní části slyším smích.

Jdu po onom radostném zvuku a nacházím kluky, jak si hraji na pískovišti. Z nádrží pro úpravu vody se sype jemný písek. Po chvíli se vodopád zastaví. A to proběhne okolo TheMelin, ruku strčí do otvoru a vodopád se spustí znovu. A tak to chvíli pokračuje. Zanechávám kluky v zařízení na úpravu vody. Kdo si hraje - nezlobí. A vycházím na sluníčko se hřát. Tváře jdou vstříc paprskům. Lehký vánek se prohání mezi ještě neolistěnými stromky.

Kluci mají úsměv od ucha k uchu a tak společně razíme hlavnímu objektu tohoto nemocničního komplexu. Z jeho útrob se ozývají hlasy. Vejdeme na mechem pokrytý chodník. Dva kvetoucí stromy dodávají na živosti.
Najít příhodný vchod není těžké. Můžeme si vybrat, zda vstoupíme rozmlácenými okny či vylámanými dveřmi. Volíme dveře a už se nacházíme uvnitř hlavní nemocniční budovy.Vítá nás dlouhá, holá chodba. Všudy přítomný žlutý nátěr se loupe a odhaluje modrou barvu pod ním. Dlážděná podlaha je pokrytá odloupaným nátěrem, prachem a kousky okenic. Zapnu si mikinu až ke krku, všudypřítomný chlad se mi zarývá do kůže.
Krom otevřených dveří, luxferových oken v chodbě nade dveřmi, narážíme i na prázdný kotouč na hasicí hadici. V jedné z postraních místností nalézáme zbytky rezavějící nemocniční laboratoře.

Vylézám se na chvíli ohřát ven těžkými dřevěnými dveřmi. Hlavní budova je tvořena z těla a pravého a levého křídla. Otáčím se za sebe a spatřuji zdobený vchod. Dva hadi plazící se po holi vzhůru. Jeden z hadů je slušně oloupaný, ten druhý je v pořádku. Zřejmě na něj tolik neprší.

Předtím než vystoupáme po schodech do dalšího patra, pozastavíme se u cedule s ruským nápisem, který se dá volně přeložit jako Lékařská přikázání s ilustrací. Stoupáme výš, dřevěné schody tiše zavrzají.
Hned u schodiště narážíme na místnost s červeným, mizejícím nátěrem na straně s rozpadajícím se pódiem. Parkety berou za své. V okolí oken se táhne zelený mech.
Opouštíme místnost a pokračujeme v obhlídce patra. Obrácený kříž a číslice 666 mi k Polsku moc nesedí.

Kluci se rozhodující do dále. Ocitáme se u schodiště do posledního, třetího patra a rozlehlou chodbou.
"Vyjdeme až na půdu a pomalu půjdeme dolů, patro po patru." Hlásí TheMelin a vyráží odhodlaně do schodů. Tiše jej následujeme.
Půda je tmavá, prázdná a rozlehlá. V nose mě štípe pach hnijícího dřeva. TheMelin se vydává na průzkum.

Po chvíli scházíme o patro níž. V jedné z místností nacházíme zamřížovaná okna a zotvíranou, prázdnou skříň. Bílé dřevo zdobí nákresy umělců. Ze stropu visí popraskaný nátěr. Na zemi se nacházejí zbytky dvířek a poliček oné skříňky.

Vracíme se na hlavní chodbu a pokračujeme v obhlídce nemocničních pokojů. Pod našimi kroky praská drobná suť a víříme na zemi prach, který ve velké vrstvě zakrývá podlahové dlaždice. Nemocniční nátěr bere za své. Místnosti jsou prázdné. V některých se dají najít zbytky vytápění, někde zas kousek dřeva od nábytku.

Vyhlédnu ze zašlého okna na chodbě. Přes holé větve stromů zahlédnu další nemocniční budovu v těsné blízkosti té naší.

"Co to?" Ozývá se Dědek z chodby kousek před námi.
S TheMelinem ho docházíme. Sleduji jeho pohled k dřevěnému rámu s výplní. Stírám trochu toho prachu. Pod ním se nachází nápis v azbuce a několik diodek a jakého si nákresu. Chvíli na to čučíme. Nikdo ani nedutá.
Nakonec ticho prolomí TheMelin. "Myslím, že je to schéma rozložení pokojů na tomto patře. Možná přehled, kde je kdo připojený?"
Krčím rameny, "možná."

Pokračujeme dále chodbou až k jejímu konci. Po docela pěkném schodišti se spouštíme o patro níž. Pouštíme se do průzkumu navazujícího křídla.
Bingo! Zaraduji se v duchu, když vcházíme do první z místností.

Je vykachlíkovaná až po strop, jehož bílý nátěr se odlupuje. Předěl místnosti tvoří nízká zídka a rámy se zasazeným sklem. Kupodivu ke stavu celé budovy stále pevně drží a odolává přírodním živlům i lidem.
Procházím improvizovaným vchodem do druhé, přiléhající části místnosti. Je tu jakýsi výklenek tvořený nízkou zídkou a sklem. To už tolik neodolává nájezdům vandalů. Pod podrážkami mi zapraskají střepy. TheMelin mě s Dědkem následují a tichou místností se ozývá zvuk závěrky.

Postupují do navazujících místností. Ta druhá je modrá. Zdobená barevnými a celkem vkusnými grafity. Z mokrého stropu kromě kapradí visí i rezavějící rameno od operačního světla. V druhé operační místnosti se na žlutých dlaždičkách vyjímá nápis ANNA a datum. Nechybí ani zbytky operačního světla a pomocné zářivky.
Na druhé straně chodby se schovává modrá, rentgenová místnost a místnosti, co kdysi dávno sloužily zřejmě jako ordinačky.

Nabaženi nálezy se vracíme zpátky do chodby. Procházíme jí a míjíme místnost za místností. Jsou prázdné jako v předchozím patře. Jediný objev nás čeká v podobě dřevěného stolu na chodbě.
Sestupujeme do přízemí a procházíme naposledy onu dlouhou chodbu.

"Hurá do sklepa!" Raduje se TheMelin a pouští se do sestupování. Následuji světlo čelovky a přitom vytahuji tu svou. Sklepení se táhne pod celou nemocniční budovou. Z hlavní chodby se dá vejít do mnoha dalších menších místností, které sloužily k technickému zázemí nemocnice.

"Kam to asi vede?" Ptám se polohlasně a vydávám se s TheMelinem v zádech chodbou, která vede mimo budovu nemocnice. Dvěma jakými si okny ve sklepě sem proudí tlumené světlo. Procházíme vlhkou chodbou. Zvuk našich kroků se odráží od stěn. Svírá nás chlad.
Chodba je ovšem relativně krátká a po pár metrech se ocitáme na jejím konci.

"Hmmm, další budova." Usmívá se TheMelin. "Tomu se říká infiltrace."
S přikyvováním jej následuji po schodech ze sklepení. Přivítá mě pach zatuchliny. Na zemi se nachází kusy opadané omítky, cáry nemocničního nátěru volně visí ze zdí. Přes celou chodbu u stropu se táhne mrtvý had ventilace. Velkými okny sem proudí světlo. Okenní tabulky jsou zanesené prachem a pavučinami. Zvědavě nakukuji z chodby do přiléhajících místností. Jsou prázdné, jejich podlahu plní kousky sutě a jiný drobný nepořádek.
V jedné z nich je o zeď opřený, celkem zachovalý velký plakát s nápisem v azbuce.

Po schodišti vstoupáme vzhůru. I zde je vše říkající ticho. Zdi jsou tu ovšem více zelené než v přízemí. Strop bere za své. Všudy přítomný nemocniční nátěr také. Některé stěny jsou ohlodané až na cihly. Naše kroky tlumí vlhkostí drolící se suť a jemný mech, který na ni ulpívá. Pokoje jsou i zde prázdné. Jen zelené kapradí si zde nachází svou cestu skrze prázdný okenní rám či skulinku ve zdi.

Vydáváme se do průzkumu podkroví. Chybí tu velká část střechy. Nosné trámy jsou polámané, spadané, shnilé. Část střechy ještě drží a chrání své poklady pod potoky deště.
"To je pěkné," komentuji svůj nález. Na nízké zdi jsou krásně vyvedené květiny, jež doprovází tři dámy oděné do krásných šatů. Některé nosné trámy jsou ozdobeny květinami.

Vycházíme z chladné budovy ven. Nastavuji tváře pozdnímu slunci, zatím co se ještě víc schovávám do bundy.
Vracíme se zpátky k velké budově nemocničního komplexu. Cestou potkáváme skelet něčeho, co kdysi dávno mohlo sloužit jako nemocniční obchod. V jeho útrobách se nic nenachází. Prázdné výlohy, jen duch pluje po zdi.
Obcházíme hlavní budovu a míříme k poslednímu místu v tomto rozlehlém komplexu. K poslední budově, k té nejchladnější ze všech.

"Asi počkám venku," mumlám, pohled upírám na křížek vyvedený na zdi. Na zdi nad vchodem do márnice, místa posledního odpočinku.
"Snad nejsi pověrčivá," ušklíbne se Dědek.
"Pověrčivá ne," vrtím hlavou. "Ale mám své zásady."
A tak všichni tři vstupujeme dovnitř. Provedu krátké pomodlení a už stanu ve stupu. Přímo proti sobě mám stupínek s pultíkem. Nad ním je bohatě vyvedený kříž s věncem.
Podlaha je tichá, čistá. TheMelin udělá několik nesmělých kroků stranou a zmizí v postranní místnůstce. Za chvíli je zpět a vrtí hlavou.

Rychle opouštíme místo posledního rozloučení. Tiše obcházíme už nyní spící bazén. Prodíráme se hustým křovím a míříme k našemu východu.
Cestou potkáváme partičku čtyř urbexáků. Je to česká parta, se kterou jsme se zde měli setkat a prolézt to společně. Ovšem díky naší časové sekeře se vydali na průzkum bez nás. A my se tak po celou dobu míjeli.
Prohodíme několik přátelských slov. Parta ještě pokračuje v průzkumu. My se prodíráme vysokou trávou směrem k otevřené bráně, kterou projdeme. Napojíme se na cestu a míříme k autu. Za zády se slunce kloní k zemi. Ještě než dojdeme k autu, ohlednu se přes rameno. Pohlédnu do holých větvích. Pohlédnu na prázdná okna a chladné stěny dalšího komplexu, který místo svého využití bezcílně chátrá .
Chátrá. A poskytuje tiché útočiště drobných živočichům před nepřízní počasí. V jejích střechách se schovává ptactvo. V přízemí se prohánějí myši a jejich věrní lovci. Poskytuje jim útočiště, protože může, protože chce.
Chátrá. A poskytuje možnost mládeži se vyřádit ve svých útrobách, aniž by je za to stihl jakýkoliv trest či alespoň napomenutí. Nechává je, neboť nemá jinou možnost. Nemá využití. Nemá v nikom z nás zastání.
A i já, stejně jako ostatní, se k ní nakonec otočím zády. Doufám ovšem, že já jí neublížila, a že na mě bude vzpomínat v dobrém, zatímco do svých útrob schová další ptactvo.

"Ták," ozve se uvolněně TheMelin ze svého místa řidiče. "A teď náš čeká příjemná tří hodinová cesta..."
"Neeeee!" Zaúpím, zatímco Dědek se s TheMelinem dávají do smíchu.

Calwen


Komplet galerie na našem Fb  ZDE