Vila továrníka

Oblečeni od hlavy až k patě opouštíme prozatím náš největší opuštěný objekt. Naplněni adrenalinem přebíháme trať. Klepou se mi trochu kolena, TheMelin nás tiše pohání vpřed. Tentokrát jsme tři. Otáčíme se za sebe. Oddychujeme si - nikdo nás nesleduje. Ale o tom, co nás potkalo, příště.
Prší a fouká silný chladný vítr. A tak tedy rychle nasedáme do auta. TheMelin startuje a už vyrážíme dál. Náš další cíl je jen několik kilometrů daleko - prázdná vila po úspěšném továrníkovi.

Do městečka vede jedna hlavní silnice, kroutící se přes lesy i pole. Opuštěná vilka je vidět už z první serpentiny. Nakonec stačí dvakrát zahnout doleva a jsme tam. Auto necháváme hned naproti vile, na parkovišti blízko stále funkční továrny. Zrovna neprší, ale vítr fouká dál. Nahánějí se nad nás další temné mraky.

"Hustý," komentuje Dědek při pohledu na smetanově bílou vilou se žlutými sloupy u vchodu a rámy kolem oken. "A víte kudy dovnitř?"
"Jasně," přikyvuje TheMelin. Bereme foťáky a přecházíme silnici k vile. Cestička k vlezu je vydupaná, u dvou vzrostlých modřínů jsou v misce granule. Dvakrát se rozhlídneme po okolí.
A už jsme uvnitř kamenného sklepení. Přelézáme hromadu naházených dřevěných desek a prken. Je tu trošku mokro, zatéká sem z terasy nad námi.
Dědek souhlasně přikyvuje, TheMelin začíná fotit a já vytahuji baterku. Prohlídka může začít.

Továrník Antonín K. si své bezkonkurenční postavení v regionu i České republice vydobyl s firmou na rybí konzervy z roku 1888. O dva roky později továrnu rozšířil a v roce 1910 se začala stavět nová továrna.
A právě proto si hned naproti své továrně nechal postavit onu honosnou, tří patrovou vilu. Plnila potřeby jak svého majitele a jeho rodiny, ale i potřeby továrních úředníků (odhad).

Začínáme ve sklepení pod verandou. Nacházíme čtyři tmavé kopky bez přísunu přírodního světla. Stěny jsou mokré, odlupuje se z nich omítka. Po zemi se válí zbytky suti a dřeva. Nic zajímavého tu není.
Pokračujeme dále. To, co se zdálo jako další část sklepení, se po chvíli promění v technické a funkční místnosti. Prohlížíme si pravou stranu a noříme se více do suterénu vily. Nahlížíme do velké tmavé místnosti s vysokými stropy. Dle prvních dojmů jí typujeme na kotelnu.
Další místnosti odhadujeme na kuchyň, spížky a hygienické zázemí. Po zemi se válí suť, kabeláž a přinesený nepořádek. Potkáváme rozbité talíře, skleničky, papíry a kazety.
Po levé straně se vracíme zpět.
Ocitáme se ve velké, chladné místnosti zdobené zelenými a žlutými - zlatavými - dlaždičkami. Masivní strop podpírá několik sloupů. Dlaždičky jsou počmárané, zdi oloupané. Několika luxferovými okny sem proniká tlumené světlo. Beru za kliku dveří. Nepohnou se, jsou zatlučená. Dál studuji místnost - obdélníkový tvar je doplněn o půlkruh. "Domácí lázně?" Přemýšlí TheMelin nahlas.
Z místnosti vedou dvoukřídlé lítačky. Vydávám se jejich směrem a ocitám se v malé technické místnosti. "Kluci, tady je výtah!" Volám a zkoumám kovové dveře úzkého výtahu. Jsou neoblomně zavřené. Zašedlá cedule hlásá omezení nosnosti.
Loučíme se s výtahem a po kamenných, točitých schodech stoupáme výš. Už na prvním schodě narážíme na cáry papírů - hlášení o nedoplatku. Dle adresy se nevztahují k vile. Cestou míjíme v mezipatře tabulkové okno zakryté pavučinami.
Nacházíme se v přízemí, procházíme úzkou chodbičkou pro služebnictvo. Překračujeme první hroudy nepořádku. A už jsme v hlavní, vstupní chodbě. Dvoukřídlé masivní dřevěné dveře jsou pevně zavřené. Světlo do chodby padá skrze dvě obrovská luxferová okna ve žluté barvě. Stávají se hlavním bodem mého zájmu. Fotím si je snad ze všech stran, všímám si detailů. Na luxferech jsou vyfoukané bublinky. Každý kousek je originál, nikde nejsou bublinky stejně velké, i počty jsou rozdílné. Nakonec si dělám fotku i pavouka v rohu a mířím zpět do chodby.
Jsou tu tři malé místnosti. Jedna se tváří jako šatna. Zbývající dvě mají svůj vlastní přísun světla a jsou vydlaždičkované - odhaduji je na umývárny. Oblouková chodba je v krásném stavu. Bílou omítku zdobí čtyři žluté pruhy zdobené mušličkami. Nad dvoukřídlými, skleněnými dveřmi vedoucí do sálu z omítky vylézá jakýsi erb.
Překonávám další haldy nepořádku. Pod podrážkou mi křupe sklo. Dvěma skoky se dostávám na dřevěnou podlahu hlavního sálu vily. Tajím dech. Hned přede mnou se jeví obrovský krb pokrytý tmavým dřevem. Přicházím blíž a fotím si přenosná, želená kamínka. Cihly vně krbu jsou začouzené, voní po neomylném pachu sazí. Dřevo je na několika místech prokopnuté, počmárané či podrápané. Z jedné strany se o něho opírá židle.
Naproti krbu se tyčí obrovské dřevěné schodiště, ve stejném odstínu jako krb a dveře v místnosti. Bočnici schodiště a madlo zábradlí zdobí rytiny.Procházím si místnost. Jako další mě zaujímá krásné, vitrážové okno zobrazující rybáře a loď v přístavu s neskutečně propracovanými detaily. Na dvou místech je okno už bohužel vysypané. Těžko říci jestli jsou na vině vandalové či věk. Právem se stává hlavním bodem několika fotek.
Zastavuji se také nad šedivým králíčkem s růžovými ušisky. Pokryt značnou dávkou prachu sedí a opírá se o nosnou bočnici schodiště. Dívá se na mě korálkovýma očičkama a tak trochu křečovitě, až hrůzostrašně se usmívá.Procházím dveřmi do místnosti oddělené od té další šoupačkami se skleněnými tabulkami. Čistě bílé zdi jsou pomalované. Špatná angličtina je na několika místech opravena, šklebí se na vás různě barevné obličeje, Fantomas tu byl taky asi pětkrát. Nechybí ani tradiční číslo. Nachází se zde i další část výtahové šachty, do které se TheMelin marně snaží dostat. V oné místnosti se nacházejí dveře do půlkruhové zimní zahrady. Beru za kliku. Zase nic. Jsou pevně zavřené.
Jedny dvoukřídlé dveře jsou zdobené ručně malovanými obrázky květin a ptáků. Okna jsou celá, pevně zavřená. Chybí záclony. Výhled máme na okolní rodinné domy obklopené zelení. Podlahy jsou kupodivu čisté. Na několika místech je původní parketová podlaha vyměněna za jinou, i světla, která jsme vídali ve školách, úplně nezapadají do stropu vykládaného dřevem. Podle značného množství prázdných pytlů a stříkanců od barvy předpokládáme, že vila procházela (nebo možná ještě prochází) rekonstrukcí.
Po pečlivé obhlídce přízemí a vyfocení zaprášené skleničky na schodě stoupáme po onom dřevěném schodišti vzhůru na galerii. Schodiště vede přes obrovské okno se zvláštními černými ornamenty. Naplňuje mě pocit důležitosti, nechám se jím zcela obklopit. S lehkostí se dotýkám zábradlí a dlaní stírám vrstvy prachu.

V patře se nachází tři obrovské pokoje bez dveří. Do každého z nich proudí dostatek světla velkými okny. Stěny, bíle natřené, opět zdobí malůvky místní bandy. Po zemi se válí suť a zbytky nepořádku z rekonstrukce.
V hlavním pokoji jsou dveře na balkón. Beru za ně a tentokrát mám štěstí. Otevírám jedny, vzápětí hned druhé. Do místnosti proudí studný vzduch. Popojdu na balkón, je mírně prohnutý. V haldě suti odkudsi roste stromek. Honosné cihlové zábradlí podléhá síle přírodních živlů - nátěr se odlupuje, stavební materiál se oddroluje. I přesto se vidím, jak tu sedím, popíjím čaj a čtu knihu.Vracím se zpět. Přizavírání dveří na mě promluví TheMelin. "Všimla sis, všechny dveře jsou očíslované." Zvedám pohled k rámu dveří. Zelená cedulka býlím písmem hlásí čísla 118 a 117. Krčím rameny a pokračuji v prohlídce prázdných pokojů. Výtah tu už není. V jednom rohu visí kus stropu. Na zemi je jeho mokrý zbytek. Kap kap kap... ozývá se nad námi.
Štukovaný strop nad galerií je na mnoha místech prohnutý a popraskaný. Hlavy květin pomalu ztrácí svůj původní tvar.
"Pěkný," chválí Dědek s rukama v kapsách. "Tohle bych bral. Tady by se to bydlelo. Tady bych měl bar a tam vzadu kulečník."
Procházíme chodbou ke služebnímu schodišti a šplháme vzhůru. V půlce nalézáme otevřenou strojovnu výtahu. TheMelin zvědavě nakukuje. Mačkám se vedle něho. Svítíme do temné šachty plné suti a jiného nepořádku. Po kabelech a výtahu se slehla zem. Dívám se na TheMelina a pohledem se dožaduji vysvětlení. Nechápavě krčí rameny a stoupá vzhůru.

O osudu vily továrníka Antonína K. se toho moc neví. Ovšem o továrně ano. Má své vlastní originální potisky. V továrně se nachází lakovna, zámečnická dílna, kovárna, truhlárna i pila. Výrobky se vyvážejí do zahraničí. Získává mnoho ocenění. Sami výrobky jsou velmi ceněné pro svou originalitou.
Druhá světová válka změnila mnohé, a ani tato továrna není výjimkou. Za války továrna prospívá, neboť se rodina K. otevřeně hlásí k nacismu. Ovšem po válce je Antonín K. s rodinou nucen opustit Čechy a prchá do Německa. V roce 1952 dochází k zastavení provozu a demontáži továrny. Tovární prostoru fungují dodnes, alespoň z části.
Ale zpět k vile. Vila se dostává do rukou nesprávným majitelům. Ti nádherní dům přestavěli. Mizí tak zahrada s jezírkem i schody z terasy. Místo ní je tam betonový hranol, pod který zatýká. V téže době zřejmě přibyl i výtah. Přestavěli se i některé místnosti ve vile.
Vila je poté několikrát prodána. Poslední majitel se zřejmě pustil do rekonstrukce, kterou nedokončil. A vila je opět na prodej.

V podkroví si hned na začátku fotíme chodbu. Do úzké, z poloviny zeleně vymalované a značně oloupané chodby proniká světlo půdním vikýřem. Tomu málu, co osvětluje, dodává punc tajemna.
Procházíme chodbou a nakukujeme do místností. I zde mají obyčejné pokojové dveře svá čísla. Pokoje jsou malé a nízké. Bílá omítka se ani zde neubránila malířskému gangu. V jednom pokojíku nalézáme toaletu v celkem dobrém stavu.
Dostáváme se na úroveň vikýře, po kterém zbylo jen dřevěné rámování. Zatéká tu a podlaha se propadla do patra pod námi. Zvědavě nakukuji do místnosti za dírou v podlaze. Kuželem světla narážím na několik kyblíků bílé malířské barvy a štětce.Otevíráme dveře 122 a vstupujeme dovnitř. Zaráží nás i cedulka Zákaz kouření. Větší místnost je čistá, bíle vymalovaná. Podlahu pokrývá jen silná vrstva prachu. Zaujímá nás dvoukřídlé okno, jehož sklo je zabarveno červenou barvou. Přemýšlím, co by tu mohlo být tak cenného, že se zde nesmí kouřit a ani sem neproniká přímé světlo. Napadá mě, že se tu kdysi dávno mohli vyvolávat fotky nebo se zde nacházel archív.Cestou zpět ke schodišti navštěvujeme půdu, která je rozdělena do dvou úrovní. V jednom z rohů je prohnutá a popraskaná střecha. I tudy zatéká do budovy. TheMelin prochází druhou úroveň půdy a naráží na prázdný kovový sud. Nechápavě vrtí hlavou a všichni tři opouštíme podkroví. Cestou ke schodišti vyhlížíme z okna. Na ulici si zrovna vilu fotí pán s pejskem. Stahujeme se od oken a vracíme se do přízemí.

Nemůžu si to odpustit a volím stejnou cestu - po honosném schodišti. Užívám si ten pocit, že i já se mohu projít po něčem tak velkolepém, jako je zrovna tohle schodiště.
Ještě chvíli se ve vile zdržujeme. Fotíme si vitrážové okno, sklenici na krbové římse, detaily zábradlí, depresivního králíčka i opuštěného medvídka.Nakonec opouštíme vilu s těžkým srdcem stejně tak, jako kdysi její majitelé. Při výlezu plašíme kočku, která si pochutnávala na granulích. Omluvně na ní volám čiči. 

Venku ji ještě oběhneme ze všech stran. Vitrážové okno z venku takovou pozornost nebudí, což je jedině dobře. Z kamenného základu stoupá chlad.
Mraky se nad námi uzavřely a začíná opět pršet. Poslední fotky u hlavních dveří vily a rychle do auta.
Když opouštíme městečko, otáčím se. Poslední pohled padá na továrníkovu vilu. Stojí na kopci a shlíží na město pod sebou. Takhle zdály nevypadá ani trochu opuštěně. Postavena v prvorepublikovém stylu je perlou okolí.
Perlou, která tiše a v ústraní chátrá. Perlou, která naříká nad svou samotou. Perlou, která čeká na někoho, kdo z ní sejme vrstvu prachu a dodá

EDIT 2018 - vilka je prodaná a nový majitel ji čile rekonstruuje!!!

Calwen

Kompletní galerie na našem FB ZDE