Sanatorium s policií pod okny

"Pospěš..." Pobízí mě TheMelin. Oči mu těkají po okolí. S funěním se vyškrábu na plechovou střechu. Pravou rukou se chytám zábradlí a pokouším se vytáhnout nahoru. Nohy mě následují.
Odpolední ticho naplní plechové zadunění. Těžké podrážky se s plechovou střechou zřejmě moc nekamarádí.
TheMelin na mě třeští oči. "Potichu!"
"Promiň, promiň..." šeptám. Rychle přelézám zábradlí a mizím v otevřených dveřích. Neúprosné horko je v mžiku pryč. Vystřídá jej osvěžující, vlhký chládek. Z plných plic nasaji tu originální vůni opuštěnosti.

TheMelin jde několik kroků přede mnou a kuželem světla přejíždí po první místnosti rozlehlé, několika patrové budovy.
Jako první nás přivítá překážka v podobě kovové, nemocniční postele narvané ve dveřích. Opatrně ji přelézáme. Sem tam ticho protne nepatrné zaskřípání kovu o dlažbu.
Snažím se hbitě následovat TheMelina do chladné místnosti, prosycené zatuchlinou, z níž následují další.
Opuštěné vykuchané pračky. Pomocníci na žehlení. Několik zaprášených krabic. Další, tajuplně vyhlížející postýlka. Rozbité umyvadlo. Zažloutlé dlaždičky. Ozdobná mříž na oknech. Střepy na podlaze. To a mnoho dalších drobných detailů dělají z těchto několika místností pastvu pro foták.
Zdržujeme se zde hodnou chvíli. Malými okýnky sem proniká trocha světla a mírný vánek. TheMelin se věnuje focení, já zas procházím místnostmi a nakukuji do temných zákoutí.Když se nabažíme, pokračujeme dále. Zdi se stali plátnem místních umělců. Míjíme schody do patra a sklepení. Pokračujeme podlouhlou, temnou chodbou s kójemi na každé straně. Stěny jsou odhalené až na cihly. Kóje jsou povětšinou prázdné. Jedna z nich je opatřena mříží. TheMelin se do ní vášnivě dívá. Nic v ní není.
Chodba je slepá a tak se vracíme ke schodišti. Volíme si prohlídku sklepu. Sestupujeme schod po schodu do temnoty a chladu sklepení. Troška toho nepořádku nám není cizí. Překračuji černý pytel. Podrážky bot mi čvachtají v blátě. Po stropě se táhnou kabelové žlaby.
Na křižovatce volíme směr vlevo. Ocitáme se v neveliké otevřené místnosti. Hlavní dveře, opařeny ruským nápisem, jsou zazděné. TheMelin nahlíží skrz malou výtahovou šachtu do dalšího zákoutí. Objevujeme další místnost. TheMelin prolézá šachtou.
"Nic tu není," hlásí mi. "Čtyři prázdné zdi a jedna ztrouchnivělá židle." Leze zpátky a vydáváme se druhou chodbou. Hlouběji do sklepení.
Prázdné nosiče kabelů nás vedou vpřed. Stěny jsou tu poměrně blízko u sebe a nízký strop. Necítím se tu úplně nejlíp.
Párkrát mi podklouzne noha na blátě. Nakonec se před námi objevuje schodiště. S úlevou po něm vyběhnu nahoru. Cestou omylem rozšlápnu skořápku od vajíčka.
Nacházíme se v chodbě o patro výš. Naproti nám nacházíme pootevřené dveře.
Otáčím se TheMelina. "Tak ty mě nutíš lézt po nějaké střeše, když tu máme otevřené dveře?!" Rozčiluji se na oko.
Zvedá dlaně do výše ramen, "předtím byly zavřené," brání se. "Tak alespoň, víme kudy ven."
Nakukuji ven. Přede dveřmi nespoutaně bují zeleň. Z okolních domů se občas nese dětský smích. Z nedaleké silnice zas těžký zvuk aut.

Procházíme dvoukřídlé dveře. Kupodivu sklo v nich stále drží. Zastavuji se na prahu. Přede mnou se táhne dlouhá, dobře osvětlená chodba. TheMelin okamžitě žhaví foťák. Neodolám a jdu pózovat.
Po chvilce modelingu se vrhám do prozkoumávání jednotlivých pokojů. Začínáme hned na kraji.
Tady jsou zdi odhalené na cihly. Podlaha je také již nesymetrická. Zaujímají mě dvě skříně vsazené do zdi a malé okénko na rentgeny. Příjemný chládek vystřídalo dusivé horko. Držíme se od zavřených oken, kterými je dobře vidět na okolní domy.
Probíhám pokoj za pokojem. TheMelin se drží za mnou. Pokoje jsou prázdné, velkými okny proniká dovnitř dostatek světla. Nemocniční nátěr se odlupuje ve velkém. Podlaha kupodivu drží na místě, stejně tak jako stropy. V jednom z pokojů nacházíme odložené dveře s nápisem МАТЕРИАЛЬНАЯ.
Šatní skříně nejsou umístěny v pokojích, ale na chodbách. Polovina z nich nemá dvířka. V jedné z nich nacházíme rozpuštěná, rozpadlá či rozdrobená mýdla.
Procházíme dveřmi do prostorné chodby. Nalevo se nacházejí dva výtahy, vpravo pokračuje schodiště. Před námi se rozprostírá velká, prostorná místnost vyhlížející jako kuchyně s jídelnou. Procházíme jí, TheMelin žhaví foťák, zatímco já se dívám po všech koutech. Za zavřenými dveřmi objevuji služební schodiště a mnoho značek s ruskými názvy.

Po detailní obhlídce výtahů šplháme vzhůru. Ocitáme se v přesné kopii předchozího patra. Pouštím se tedy do průzkumu velké místnosti vpravo. Tentokrát mi připomíná společenskou místnost nebo čekárnu. Obdivuji několik tapetových obrazů krajiny a už utíkám do oné dlouhé chodby. Naproti mně láká nepropustná temnota.
Probíhám pokoj za pokojem. Jsou to přesné kopie. I lékařská místnost na kraji je úplně stejná. A tak nahlížím do jednoho pokojíčku za druhým. V jednom z pokojů objevujeme služební výtah. TheMelin prozkoumává jeho funkčnost. Já pokračuji vpřed. Dlaní beru za kliku jediných zavřených dveří, očima ovšem kloužu už do stinného prostoru přede mnou. Dveře se skřípavě otevřou. Nakouknu a už už pouštím kliku. Nohy mě táhnou dál. Dveře se zase zavřou.
Zůstávám stát v půli kroku. Vracím se zpět ke dveřím. Docela prudce je otevírám a málem přitom strážím TheMelina. Láska jde stranou.
Zůstávám stát jako opařená. Naskýtá se mi pohled na několik na sobě naskládaných luxferů. Červeno-zelená duha naplňuje pokojík živým světlem.
Vcházím dovnitř, jako smyslů zbavená přecházím k nejbližšímu luxferu a stírám z něho vrstvu prachu se zbožnou úctou
"Hm, pěkný," povídá TheMelin a odchází. Nechávám ho jít si svou cestu, já mám tady jiný objekt. Za chvíli se ovšem vrací. "Počkám na tebe," povídá. Nevěnuji mu moc pozornosti. Prohlížím si jeden luxfer za druhým. Každý je originál a já si ho musím prohlídnout. TheMelin nakonec podléhá skleněné kráse kolem a přidává se ke mně.

Budova byla otevřena v roce 1901 jako malé místní nemocniční oddělení. V roce 1923 se zaměřila na pacienty s tuberkulózou. Díky léčebným úspěchům F. Trippého se o 14 let později rozrostla o budovu se dvěma sty lůžky. Úpad nezažila ani za druhé světové války.
Zvrat nadešel v roce 1971. Při okupaci si ji zabrala Sovětská armáda, která potřebovala nemocniční zařízení pro své vojáky v Milovicích. Kolem dvě stě pacientů a nejméně sto zaměstnanců muselo opustit sanatorium ze dne na den. Sanatorium sloužilo až do roku 1991 především pro tzv. střední skupinu vojsk.
Po odchodu vojsk nemocnice ještě chvíli přežívala na státních penězích. Konala se v ní výstava fotografií samotných útrob budovy. Posléze ovšem upadla do zapomnění a kraj jí od roku 2005 hledá kupce, což by se letos mělo změnit.
Třeba sanatorium zažije i lepší časy...

Opojeni červeno-zelenou krásou a osvěženi vodou se vydáváme na průzkum potemnělé haly. Sházíme několik schodů a ocitáme se ve vstupní hale. Nadšeně se dám do průzkumu jednotlivých místností. Objevujeme výdejní okýnko, dveře na zámek a tresor obklopený zelení. Mladý stromek čiší životem, opuštěnost budovy mu prospívá. Ono místo je natolik fotogenické, že tu nechávám nově zamilovaného TheMelina a pokračuji v prohlídce.
Narážím na několik prázdných místností a na další okénko. Do budovy z této strany hodně zatéká. Stropy se drolí a podlaha se zelená.
Přecházím na druhou stranu a prozkoumávám další, pusté místnosti. Světlo sem proniká velkými okny, nemocniční nátěr se odlupuje a tiše sklouzává na prašnou podlahu. Prosklené dveře zdobí ruský nápis psaný modře.
Vracím se do haly a společně s TheMelinem procházíme chodbou zpátky ke schodišti. Další patro nás očekává.

Vítají nás dveře od výtahů. TheMelin hned nakukuje dovnitř. Naskýtá se nám pohled do útrob jednoho z výtahů. Tmavé dřevo, bezpečnostní cedulka, prázdné spreje od barev, víc nevidíme, ať se snažíme sebevíc.
Procházíme velkou společenskou místnost. TheMelin si fotí zvláštně zdobený strop, odlupující se nátěr, detail prostřeleného okna.
Vydáváme se nám již dost známou chodbou. Pokoje na obou stranách jsou si podobné. Skříně na chodbách postrádají dvířka, odlupující nátěry zdobí tagy a malůvky. Míjíme pokoj za pokojem a nakukujeme zvědavě dovnitř.
V jednom z nich nacházíme další snůšku luxferů, tentokrát se k nim přidává oranžová. S nadšením se pouštím do jejich prohlídky, zatímco TheMelin prochází navazující část budovy.
Po chvilce jej následuji. Míjím nákladní výtah a vcházím do místnosti se stolem obezděným uprostřed. Zvědavě ho okukuji. Hnědé dřevo je poškrábané, bílá plocha nese známky opotřebení. Zbytky po dřezu a kohoutky.
Z druhé strany slyším cvakot foťáku, nakukuji skrze díru ve zdi. TheMelin stojí v navazující místnosti a usmívá se. "Zřejmě laboratoř." S úsměvem přikyvuji.
"Vedle to vypadá na rentgen," říká a odchází pryč. Rychle ho doháním. Po kdysi čistě bílé místnosti se válí suť, drobný nepořádek, nepoužité rentgenové snímky a mnoho sáčku s barytem - a jak jinak, než v ruštině. TheMelin si fotí okénko, zatím co já se přehrabuji v barytu.
Po chvilce se zvedám a jdu si prohlídnout zbytek. Narážíme ještě na jednu podobnou místnost a dvě, značně promočené místnůstky, každá má vlastní stromek.

Nasyceni barytem se posouváme výš. Hned při vstupu nás vítá bezbariérový přístup a tak jej volím. Jako první nacházíme malou šatnu s umývárnou. Nadšeně postupuji vpřed. A vida - operační sály. Vybavení z dvou prostorných sálů vymizelo, jen dlaždičky stále drží na svém místě.
Po detailní obhlídce se vydáváme nám dosti známou chodbou. Ovšem již na první pohled je vidět změna oproti předchozím - skříňky mají dvířka! Rozebíhám se do prostoru a začínám otevírat skříně.
TheMelin na mě nechápavě hledí. A já pobíhám sem a tam.
"Vyfoť mě, prosím," škemrám a už hrdě pózuji. Objevila jsem své rebelské já. Po několika fotkách dvířka slušně zavírám.Procházíme pokojíkem za pokojíkem, žádné luxferové království na mě nečeká a tak si fotím skleněná dvířka od skříňky v ošetřovně.
"Pojď sem!" Volá na mě odněkud TheMelin. Rychlým krokem jej vyhledávám.
Zůstávám stát s pusou dokořán. "Hustý co..." vydechne TheMelin a už žhaví foťák.
Uprostřed pokoje totiž visí vysklené operační světlo. Nemusím Vám snad říkat, že ho hodnou chvíli obdivujeme, fotíme a nakonec si jej zkoušíme i naštelovat. TheMelin je ze svého objevu nadšen. Zřejmě se zapomnělo i na mou sbírku luxferů.
A tak ho nechávám si hrát a vydávám se vpřed. Projdu několik pokojíků, narazím na schodiště s výtahy pro civil. Procházím dveřmi, za kterými se určitě objeví další společenská místnost. Nostalgie sanatoria mě naplňuje a svým způsobem i po namáhavém dni v práci i uklidňuje.
A tak, s klidem v duši, vcházím do oné místnosti. Nic mě už nemůže překvapit.

Spletla jsem se. Hodně.
Vybíhám zpět na chodbu. Volám svůj doprovod. "Kde si?!"
TheMelina už nenacházím u operačního světla, nýbrž zalezlého ve výtahové šachtě menšího, služebního výtahu. Jen nohy a zadek mu kouká.
Rázně si odkašlávám.
Rychle vylézá ven. Oči navrch hlavy. "Promiň," pípne.
"Tohle musíš vidět..." Vychrlím na něj a už odbíhám pryč.
TheMelinovi těžké kroky mě následují. Vběhnu do místnosti a otáčím se kolem do kola. Rozpažuji a s úsměvem se obracím k mému spolupachatelovi.
Zírá, div mu nespadne brada. "Slušný," pokyvuje hlavou při pohledu na divadelní prostor a jeviště.
"Že?" Nadšením bych vyskočila z kůže. "Úplně to vidím. Tady (přecházím zády k jevišti a ukazuji do prostoru) museli být židle. A támhle (prstem mířím na galerii nad prostorem), tam musela být určitě promítačka. A koukej (šplhám na jeviště), tady se možná schovávala nápověda." Připadám si jak Alenka v říši divů. TheMelin se více věnuje focení, než mému fantazírování. Pouštím se do průzkumu dost zničených prken jeviště a nacházím kulisy - dveře do chaloupky.
S povzdechem se rozhlížím kolem. Představuji si ty malé děti, co dobrovolně chodí do dramaťáku, ať už školního či předškolního věku. Představuji si je, jak tu rezervovaně hrají pohádku o Červené Karkulce a vlku. Slyším vlka chrápat, slyším tleskot a šťastný smích pacientů, zdravotních sester i lékařů. Nadšené děti se hluboce klaní svému publiku, které jim tleská ve stoje v tomto rozlehlém, nemocničním komplexu, které tiše pláče po bývalé slávě...
"Calwen?" Vytrhne mě z toku myšlenek TheMelin. Zadívám se na něj. "Vyběhnu se podívat na tu galerii." A už mizí v chodbě.
Já prozkoumávám přilehlou šatnu a po chvíli jej následuji nahoru. Musím vyjít schodiště do posledního patra. Horko je zde neúnosné.
Zaběhnu do chodbičky vpravo a narážím na TheMelina. "Měla jsi pravdu," povídá a ukazujeme mi všelijaké pozůstatky přístrojů. "Tady musela být promítačka."
Obcházím ho a ocitám se v prostoru galerie nad divadelním sále. Sedám si do prachu, hlavu si skládám do dlaní a zasněně hledím na opuštěné jeviště. Přemítám, zdali bylo hojně využíváno za doby funkčnosti sanatoria či až po jejím ukončení.

Po krátké pauze se vydáváme na prohlídku posledního patra. Pokoje jsou zde jen na jedné straně. Ta druhá skýtá neuvěřitelný výhled na široké okolí. Nevymlácená okna zdobí grafity a tagy. Zvědavě s TheMelinem nakukujeme do jedné místnosti.
"To jsou umývárny," komentuje její stav TheMelin a má pravdu. Poslední patro je plné rozmlácených toalet, umyvadel, sprchových koutků a van. Nechápavě do nich nahlížím a procházím je.
TheMelin se dává do průzkumu strojovny výtahu. Vybíhá na střechu. Za chvíli slyším jen jeho dunivé kroky nade mnou.
Po chvilce se vrací. Kroutí hlavou. "Nic zajímavého, je to dobře zadělané." Komentuje a už sestupuje schodiště dolů. Následuji ho.
Poslední pohled na kulturní vložku sanatoria a už se pouštíme do sestupu. Cestou k východu míjíme luxferový pokoj. Posílám vzdušný polibek zelenému luxferu.
TheMelin mi otevírá dveře. Rychle vyklouznu ven z budovy, TheMelin zadělává východ a přes splašenou zeleň se vydáváme k chodníku. Dáváme si pozor, aby nás nikdo nezahlédl.
Celé sanatorium obcházíme jako zvědaví turisté. Fotíme si hlavní vstup, i celou budovu více méně ze všech stran. Nakonec se vydáváme zpět k autu. Nejdříve projdeme kolem měšťáků a poté i pod okny státňáků.
Vrhám poslední pohled na budovu, kterou obklopují poslední paprsky zapadajícího slunce. Něžně ji hladí po ranách na duši i na zdech. Naplňují její útroby naději dávajícím teplem, zatímco zeleň ji kousek po kousku ukládá k věčnému spánku...

Calwen

Galerie na našem FB jako vždy ZDE