Rukavičkárna

Při našem výletu do Německa jsme si úplně náhodou po cestě všimnuli nenápadně vyhlížející továrničky ("vole čum, čum").
Po krátké debatě, která uvnitř povozu proběhla, byla její návštěva trojhlasně schválena.
Při zpáteční cestě jsme tedy zastavili poblíž a zrezlou bránou jsme se zanořili do areálu, který byl v provozu do roku 1998.
Komplex z venku vypadá, jako několik bytových domů, těsně nalepených na sebe. Když si odmyslím různé průmyslové detaily, tak bych tady výrobní závod nikdy nečekal. Kromě hlavní budovy je součástí ještě objekt dílen a menší obytný domek.
Vstupujeme tedy otevřenými dveřmi dovnitř a začínáme průzkum.
Budova je pěkně členitá a trochu složitě se v ní snažíme zorientovat, což se nám stejně nepovede, už jen proto, že na to nemáme vyčleněno tolik času. Nachází se zde mnoho hal menších i větších. Některé jsou odděleny celkem vysokým schodem, kde asi kdysi býval šikmý sjezd. Místy dovnitř zatéká a takto postižená místa rychle obrůstají mechy.
Když vidíme složitost budov, rozhodujeme se po krátkém pobíhání všemi směry vyrazit po schodišti vzhůru.
Skrz několik místností se dostáváme do části, kde nejspíš žil majitel.
V pokojích nacházíme zbytky nábytku a skříní se zrcadly. Vše korunované nádherným výhledem do kopcovité krajiny pokryté zelení.
Chvilku se kochám výhledem z balkonu, který je uklidňující po tom všem shonu.
Obytným prostorám dominuje místnost se zdobeným stropem, která má půlkulaté průčelí směrované do ulice.
V "předsíni" je podivné dřevěné schodiště vedoucí do stropu. Usuzujeme, že probíhala nedokončená přestavba, protože jinak si to neumíme vysvětlit. Bohužel je vše v solidním rozkladu, ať už dílem klimatu, které dovnitř proniká rozbitými okny, tak rukama vandalů, sprejerů a zlodějů kovů.
Obytnou část opouštíme po schodišti, které vede kolem krásně barevných oken. Noříme se zpátky do výrobních hal. Z oprýskaných stropů visí zbytky kabeláže a osvětlení. Po původním strojním vybavení však již není ani památky, snad krom zbytku dozorčí kukaně v jedné hale.
Po schodišti s pistáciově zeleným, odlupujícím se nátěrem sestupujeme zpět do přízemí. Procházíme temné přízemí, kde to vypadá v podstatě stejně jako ve zbytku továrny. Nacházíme i rukavičkové šablony.
Po schodišti sestupujeme do malého, vlhkého sklepa. Hned po vstupu nás vítá zrezlý kbelík s nápisem "POISON"
Překračujeme jej a noříme se hlouběji. Calwen s Dědkem se sápou k železným dveřím vedoucím kamsi. Zprudka je otvírají a místo kýžené cesty dál je vítá cihlová zeď. Pokus o penetraci neproběhl a tak se vydáváme zpět na světlo.
Začínáme být po dnešku již docela unaveni a tak se vrháme ještě na obytný domek a dílny.
Malý domek do této krajiny krásně zapadá. Uvnitř je pár místnůstek a celkem příjemný sklípek. Z původního vybavení potkáváme jen špalek na sekání a několik nástrojů pro zimní radovánky.
Výborně umístěná je toaleta, v podstatě hned za vstupními dveřmi.
"Muhahaha, to je super..., když to nestíháš, tak se nemusíš ani zouvat." Povídá Dědek
Interiér je opět doplněn grafity.
Vylézáme na půdu, kde logicky z natahaných šňůr usuzujeme, že se zde sušily vypěstované "bylinky".
Střechou protéká a tak po půdě raději moc nepobíháme a raději mizíme po schodišti zase ven.
Poslední budova, kterou dnes navštívíme, jsou dílny. Tedy to, co z nich zbylo. Vše kovové již zmizelo a místnosti jsou v podstatě holé.
V budově je i pěkný výtah, ale dle čudlíků má 3 patra. Nacházíme je přízemí a první patro...
Nad schodištěm je kovový žebřík vedoucí na půdu. Sápu se nahoru.
Pod plechovou střechou je solidní pec, ale odměnou je mi poslední zastávka výtahu. Poblíž se nachází několik regálů. Vypínám foťák a štrachám se v harampádí uklizeném na půdě.
Vytahuji rudý prapor s bílou rukojetí.
S praporem slézám po žebříku dolů a cpu jej Dědkovi do rukou. Nadšením jenom září a odkládá ho k nástěnkám.
Tímto se s továrničkou loučíme a mizíme zpátky k domovu.

TheMelin

Kompletní galerka na našem FB ZDE