Průmyslové Impérium II.

Na prohlídku tohoto rozlehlého průmyslového areálu jsem se chystal relativně dlouho. Bohužel je ochranka docela aktivní, proto jsem se rozhodl zaměřit pouze na jednu halu. Na tu, která je největší a nejlépe dostupná, ačkoli prohlídka celého prostoru mne velmi lákala.
Jakoby nic se blížím k vytipovanému místu pro překonání vysoké zdi. Vzduch je čistý a tak se vyhoupnu na její vršek a skáču do křovisek za zdí.
Areál je oproti chodníku v tomto místě cca o metr "utopen" tak je let trochu delší, než jsem si představoval. Přikrčím se a čekám, zda někdo neslyšel moje lehké dosednutí do suchých větví.
Zdá se, že jsem pozornost nevzbudil a tak se pomocí nože vyřezávám ze šlahounů malin. Z křovisek mířím k asfaltové silničce, která podél haly vede. Hlídače, který areál často projíždí na kole, a občas na čtyřkolce nikde nevidím a tak hledám skulinku. Buď to půjdu po žebříku na střechu, nebo... Rozbitá skleněná výplň jedněch dveří je naoko zabedněná. Ale jen na oko. Protahuji se tedy dovnitř. Ticho prořízne skřípění skla, kterého jsem si nevšiml. Okamžitě vybíhám v tichosti nejbližší schody do patra, kde se krčím a čekám. Když se delší dobu nic neděje, začínám s průzkumem.
Již zběžně je jasné, že nemohu očekávat nějaké nezničené vybavení a tak se sunu přes rozbité kanceláře a technické místnosti. Skrz díry ve zdi vidím do první menší haly, která je pode mnou. Díky světlu a děravé střeše je tam pěkná zahrádka a hlídači zde mají improvizovanou střelnici na vzduchovky a flobertky.
Moje kroky mne dovedou na konec chodby, kde je malá místnost plná technických plánů budovy a údržbářských knih. Chvilku listuji a pročítám kdo, kdy a kde vyměnil stykač, opravil svítidlo, natáhl kabel.
Z venku slyším jakýsi zvuk a tak se blížím k oknu. Aktuálně kolem projíždí chlapík na kole. Nezdá se, že by se nějak aktivně koukal po vetřelcích, tak se vracím ke schodišti. Než půjdu dolů, vylézám po žebříku na střechu, kde je technologie chlazení.
Na střechu je vidět z okolních bytovek a tak se zase vracím dovnitř.
Schodiště mne vede dolů, přes prázdné místnosti a vyrabovanou trafostanici ke střelnici, kterou jsem viděl shora. Hala je celkem pěkná a skrz další průchod se dostávám do další, která je menší, ovšem strop již má ten správný industriální nádech. Posledních pár kroků a stojím na okraji hlavní haly této budovy. Je to impozantní pohled. Na délku má cca 200 metrů. Po strojním zařízení již není ani památky, takže vidím jen nekonečné řady sloupů, které podepírají strop plný klenutých světlíků. Vzduch nádherně čpí olejem.
Pravá i levá strana je lemována jednotlivými pracovištěmi. Začínám tedy napravo. Hned nacházím schodiště vedoucí do šaten v prvním patře. Schodiště je geniálně řešené - je dvojité, navzájem se křížící. Jeden směr nahoru do šaten, druhý směr dolů do haly.
Šatna je opět prázdná, pomalu se pokrývá mechem, který pohlcuje mnoho zapomenutých pracovních bot. Na Šatny navazují sprchy a toalety.
Vracím se k podivnému schodišti a scházím opět do haly. Postupně procházím boční místnosti, které občas nabízejí zbytky vybavení, nástěnky a police plné technických výkresů zasypaných omítkou.
Jedny boční dveře odhalují bývalé laboratoře, kde na zemi zůstalo mnoho chemikálií a baněk. Do nosu se zažírá chemický zápach. Vedle haly bručí celkem hlasitě jakási filtrační technologie, předpokládám, že se jedná o sanaci nějakých vyteklých olejů.
Zvuk kroků se tedy v tom rámusu alespoň trochu ztrácí.
Blížím se ke konci haly a objevuji další schodiště vzhůru, které se láme kolem modře natřeného výtahu. Tentokrát mohu nejen vzhůru, ale i do podzemí, kam okamžitě mířím. V suterénu zatím vidím jen nezajímavé, prázdné místnosti.
Dlouhou chodbou se dostávám do skladu brusných kamenů, který je kupodivu v podstatě netknutý. Asi se s tím nechtěli tahat.
Skrz tento sklad procházím dál. Podruhé mne do nosu udeřil zápach chemie. Kužel světla dopadá na otevřené dveře, na kterých je cedule s nápisem "Sklad Jedů"
Nahlížím dovnitř. Sklad je komplet. Lahvičky, dózy, krabičky. V chemii se moc nevyznám a tak se v policích příliš nevrtám.
Vracím se ke schodišti a mířím vzhůru.
Horní patro vypadá zajímavě, ale ještě než začnu s průzkumem, lezu po žebříku do strojovny výtahu.
Krásně zachovalá, vonící olejem. Žebřík ale vede dál a já vylézám ve vojenské pozorovatelně. Uprostřed je stůl, na každé straně úzké okénko, které lze uzavřít masivním železem.
Je odtud opravdu pěkný výhled.
Nasycen dojmy lezu po žebříku dolů a vydávám se do kancelářského patra. Některé místnosti jsou plné nepořádku a dokumentů, ze kterých občas jako skála čouhá rýsovací prkno, některé jsou ovšem dokonale zameteny. Působí to, jako by byly místnosti druhotně využívány. Rýsovacích prken nacházím několik. Kanceláře mne vedou na levou stranu haly a já se opět vracím k místu, odkud jsem přišel. Tato strana mi nepřijde tak zajímavá a tak ji procházím trochu rychleji. Míjím dokonale zajištěné trafostanice- u dveří je vždy nasypáno několik set kilogramů betonové suti, kanceláře, menší dílny. Nakonec se opět ocitám u střelnice. Balím vybavení a ze všech možných pozic pátrám po hlídači. Naštěstí s negativním výsledkem a tak se opět za praskotu skla protahuji ven.
Několik skoků mne opět přivádí ke křoví, ve kterém se ukrývá zeď. Mocně skáču a vytahuji se nahoru obhlédnout situaci.
Po chodníku se blíží několik lidí. Seskakuji tedy zpět a čekám, až projdou. Po chvíli se škrábu opět nahoru a ztěžka dopadám na chodník. Největší hala, ve které jsem zatím byl, je za mnou.

TheMelin

Komplet galerka jako vždy ZDE