Podzemní továrna A.W.

29.07.2020

Původní využití objektu byl pivovar, jež byl v průběhu let přestavěn na mrazírny, ale co hlavně - za války byla do rozsáhlého podzemí přesunuta výroba leteckých vrtulí, samozřejmě v režii Němců...


Několikrát jsem na internetu zachytil střípky informací o tomto místu a nalezl i docela dost zajímavých fotografií. Žel, když jsme kolem projížděli na jinou URBEX akci bylo jasné, že areál je střežen a to dost nekompromisně. Proto jsme místo dál neřešili.
Až nedávno jsem začal opět slídit a zjistil jsem, že do podzemí jde proniknout, aniž bych vzbudil něčí pozornost.
Sbalil jsem vybavení, svítilny, pevné boty a baterie na několik dní světla a vyrazil.
Monumentální trojbudova pivovaru se zazděnými okny dominuje kopci, pod nímž parkuji.
Beru batoh, obouvám pohory a vrhám se do křovisek hledat vstup.
Po chvíli praskotu a sápání do kopce, které zakončuji efektní tlamou a jízdou po zadnici nacházím velký tmavý otvor.
Po zemi jsou všude izolace kabelů a různý nepořádek. Stěny a strop jsou očazeny několika požáry polystyrénové izolace. Nedůvěřivě si vstup prohlížím. Vypadá to jak brloh bezdomovců... ale což, utíkat umím. Rozsvěcím čelovku a baterku a několik tisíc lumenů protne temný tunel. Stopy požáru jsou dobře patrné. Nořím se dál do spleti chodeb. Místnosti mají několik metrů vysoké, často klenuté stropy. Po chvíli nacházím druhý vchod o pár desítek metrů vedle. Vede souběžně se vstupem, který sem využil. Je jasné, že v komplexu jsem sám, proto vytahuji fotoaparát, stativ a další svítilnu. Jako první fotím torzo masivního agregátu, který nacházím v boční místnosti. Vše, co šlo odnést, již zmizelo, ovšem tento několikatunový kolos odolal.
Čas běží a tak vyrážím dál. Postupně procházím celé patro, na toaletách nacházím nápis "bitte rein halten" - Prosím udržujte v čistotě.
Prostory jsou opravdu veliké, snažím se nasvětlovat a fotit vysoké stropy. Míjím několik výtahových šachet, z níž některé jsou opravdu mohutné a pohled do nich nabízí pohled vysoko vzhůru. Prostory, které mne ještě čekají.
Jako první cestu zkouším točité schodiště... Sunu se opatrně po polámaných schodnicích, ovšem zastavuje mne zazděná chodba. Jediné, kam mohu, je otvor na povrch ústící do areálu.
Tam se mi ale nechce, proto jdu opět dolů.
Zkouším další točité schodiště, To už mne dostává do zajímavého patra, kde se opět šklebí vyrabovaná výtahová šachta a obrovský sál podepřený sloupy s klenutým stropem. Dál se ovšem nedostávám - cesta je opěr uzavřena.
Vracím se dolů a mířím k hlavnímu schodišti, které je opravdu monumentální. Postupně prohledávám další dvě podzemní patra - Prázdné mrazírenské sály občas doplněny nápisy se směrovkami jako "pitevna", "sklad mrtvol", "Líheň". Jediné světlo jde z výtahové šachty, kde na povrchu chybí dveře.
Je tu mrazivé ticho doplňované pouze kapáním vody. Postupuji vzhůru. HA!!!
POVRCH! Rychle míjím přízemí a postupuji vzhůru.
Rozhoduji začít s průzkumem odshora. Vymláceným luxferovým oknem vidím 2 obytné přívěsy hlídačů doplněné psí boudou. Štěkot je sporadicky slyšet také.
Konečně jsem až nahoře. Tedy skoro. Žebřík na půdu byl bohužel železný a tak se tam sápu po zbytku vysazených dveří. Na půdu brutálně teče a všude je kluzký ptačí trus. Dopřávám si výhled z nejvyššího okénka a užívám si slunce. Jak příjemný pocit po té temnotě dole.
Sestupuji z půdy opět do budovy a užívám si poslední dvě místnosti s okny.
Po schodišti dolů a už je zase tma. Nacházím spojovací chodby do sousedních budov. Vyrážím doleva a ocitám se na první obrovské půdě, z níž vedou dveře do další, plné mokrých trámů. Podlaha nevypadá úplně freš a tak zkoumám druhou stranu. Zde je to lepší a tak si užívám další nádhernou půdu prosycenou sluncem.
Schody dolů mne dovedou na další patro, které již je bez oken. Opět všude leží kusy izolace a dostávám se k dalšímu schodišti ve vedlejší budově. Zde jsou i výrobní vykachličkované prostory. V přízemí zkouším svou drzost a dostávám se k obytným přívěsům ochranky až na několik málo metrů, slyším i zaplé rádio. Mno nebudu to víc pokoušet. Mířím zět do hlavního komplexu. Probíhám do poslední neprozkoumané části. Skrz asi největší halu, kterou jsem za dnešek viděl, se dostávám ke kovovému schodišti. Zaseklý výtah skrývá zbytky archivu, jehož části jsou k vidění i v podzemí. Původ tedy musí být někde výš.
Potichu jdu po schodišti vzhůru. Konečně jsem nahoře. Prostor plný sloupů s klenutým stropem je zalitý sluncem z několika oken. Krása. Usedám u okna a dopřávám si chvíli odpočinku.
Jsem spokojený. Uklízím stativ a fotoaparát a vyrážím na dlouhou cestu zpět do podzemí. Po několika minutách již opět šlapu po povrchu a s praskotem mizím v křoviskách...

Kopletní galerie opět u nás na Facebooku

TheMelin
/// na místě jsem byl dohromady 3x. Poprvé v roce 2017. Díky chybějící střešní krytině do objektu pořádně zatéká a střecha se již na několika místech propadá.