Konečně za hranice

Obratný seskok z plotu do křovisek se mi moc nevyvedl. Málem jsem zůstala viset za nohu. Jen tak tak jsem to ustála a nepřivítala kopřivy obličejem. Z podřepu jsem se vydrápala na nohy dost rychle. A už chytám batoh, který mi podává TheMelin. Rozhlédnu se vlevo vpravo a následuji Dědka udupanou cestičkou. První tu rozhodně nejsme, tak doufáme, že jsme jediní.
"Tohle je ono?" Ptá se mě Dědek a ukazuje na úzký průlez oknem do sklepení. Krčím rameny.
TheMelin nás záhy dobíhá. "Super. Nikdo to nezadělal." Komentuje stav a už se šoupe dovnitř. "Tak na co čekáte?"
"Já nevím, třeba na výtah?" Vypustím z pusy. Fakt, že to byla TheMelinova řečnická otázka, mi dochází záhy. Přesně ve chvíli, kdy TheMelinovi podrážky zaduní ve sklepení.
"Podejte mi batohy," popohání nás. S Dědkem mu podáváme bágly. Sleduji úzkou průrvu a odhaduji výšku sklepa. Trochu mi vyschlo v hrdle.
"Dáma má přednost," povídá Dědek za mnou a očima mě pohání vpřed.
A tak se shýbám k jediné možnosti přístupu. Očima se střetnu s TheMelinovým pohledem. Je napjatý, ale o mě se nebojí. Chce dál, ponořit se do atmosféry opuštěnosti, objevovat a přemítat, jak to celé kdysi fungovalo a vypadalo. I mě to láká. Láká mě to tak moc, že nakonec strčím strach do kapsy od kalhot. Jako první vsunu nohy a pozadu se spouštím do neznáma pod sebou. Mrknu na Dědka a pustím se jediné opěry, kterou jsem měla.

Chlad sklepení mě zahalí. Dopnu si mikinu až ke krku a lituji, že jsem si s sebou nevzala šátek. Za mnou těžce seskakuje Dědek. TheMelin na nikoho nečeká. Pohledem nás zkontroluje, popadne foťák a už vyráží na průzkum. Z batohu si vytahuji baterku a následuji ho. Někde za mnou je i třetí člen. Sklepení je prázdné a vlhké.
Pokračujeme dál, procházíme tmavou místnůstkou, která dříve sloužila jako kotelna. Vše říkající zápach dávného využívání dosud nezmizel. Beru to jako snahu budovy o zachování si svého kouzla.
Nechávám zde kluky jejich neutichající dětské radosti ze zbytků kotelny a vyrážím do přilehlé chodby. Hned na prahu se zastavuji nad párem bot. Tiše tu vyčkávají na osobu, která je obuje. Vyčkávají, kryté vrstvou prachu, obklopené všudy přítomnou vlhkostí, která je pomalu rozežírá.Vymaním se z jejich hypnotické moci a pokračuji v nahlížení do přilehlých kobek. Je tu čisto, dá se říct, že je tu skoro uklizeno, až na občasný nános pachu. Nikde se nevalí suť či nepořádek zvenčí.
Vcházím do jedné z tmavých místností. Kuželem světla prozkoumávám temná zákoutí. Trochu se pozastavuji nad "zdobením" stěn. Přelétávám světlem z jedné žluté stěny na hnědou a zas na žlutou. Jestli je to dřevo či plast netuším. Po oťukání spekuluji nad plastem. Každý obdélník má na sobě dvě kulaté pukliny do prostoru. Jasně žlutá barva mě i přes tísnivé šero bodá do očí. Kluci mě dohánějí. Podívají se do místnosti přes má ramena. "Zajímavé," mlaskne Dědek a už odchází následovaný TheMelinem. I já skloním baterku a cupitám za nimi. Narážíme na další místnost s podobným obložením. Tentokrát je to celé ve žluté a vypadá to na toalety. Přemýšlím nad tou všudy přítomnou sluníčkovou žlutou.
"Vypadá to, jak za éry komunismu..." říká Dědek a rozhlíží se kolem sebe. Já si mezitím upravím culík v zašlém zrcadle.
PRÁSK!! Rozléhá se celou místností a snad i budovou.
Vyděšeně se otáčím po epicentru hluku. Dědek stojí nad žlutou (jak jinak že) poličkou. "Já jsem jen otevřel dveře." Povídá a dlaní přidržuje kliku dveří od zřejmě úklidové místnosti.
"Musíme být opatrní," říká TheMelin. "Mají tu přísnější tresty než u nás."
"Jasně," přikyvuji. "Třeba nás tu najdou a zavřou nás. A my zítra nebudeme moci jít do práce."
"No to zase ne," špitá TheMelin a zalézá do další místnosti.
"Nemusíš zkazit každou radost," odpovídám a nakukuji do jedné z kobek, co se zdály jako toalety. "Bingo," shýbám se do prostoru. Žádný záchod. Naopak něco daleko lepšího. Několik párů vitrážových oken. "Pane jo," vydechuji a už jedno táhnu na světlo."Co tam máš?" Zajímá se TheMelin.
"Poklad," vydechuji a společně s ním okenici umisťujeme proti oknu v chodbě. Podlaha kolem ožije mozaikovými tóny.
Zatím co TheMelin fotí, já se vracím a prohlížím si ostatní. Jen jedno, jen jedno mi utkví v paměti. Prsty přejíždím po chladné skleněné kráse. Obkresluji její jemné kontury, vlasy, čelist, ocas, skálu, na níž sedí. Nemůžu si pomoc, je nádherná.
Z vitrážového okna na mě kouká mořská panna. Vyhřívá se na sluníčku, o skálu se kolem ní rozbíjejí mořské vlny. A ona sedí a kouká přímo na mě. A já zírám na ní. Na okamžik mě zaplaví dětská touha jí vlastnit.
"Calwen?" Vytrhne mě TheMelin a podává mi okno. "Můžeme pokračovat?" Kývnu a přebírám další kousek této spanilé krásy. Poslední pohled na krásnou sirénu, a ukrývám ji za dalším párem okenic.

Kroky duní o kamenné schody. Schody jsou vždy příslibem něčeho nového, krásného. Opírám se do dřevěných a poněkud silných dveří. Se skřípáním se pootevřou a hned se zadrhnou v půli. Nevadí, vytvořili dostatečnou mezeru na průlez. Jako hladovějící vlk se vrhám vpřed, lačnící po objevování a stírání hromady prachu. Krok dopředu, hlavu na horu. A čelist dolů.
Zírám na masivní dřevěné schodiště vedoucí vzhůru na galerii. Tři obrovská okna, zdobená občasnou mozaikovou, osvětlují bohatě zdobný strop.
"Co tam máš?" Cpe se za mnou TheMelin. Vklopýtám do prostorné haly obložené tmavým dřevem. Z kluků stoupá úžas, jak pára z lesů po dešti. Moc pozornosti jim nevěnuji, mohu si krk vykroutit z toho, jak sleduji strop nade mnou. Nejraději bych vyběhla schody na galerii a pokusila se stropu dotknout.
"Tak ten je pěknej," komentuje Dědek svůj objekt zájmu. "Je mramorový?"
"Jo," přikyvuje TheMelin a něžně hladí mramorový krb uprostřed haly. Důkladně si ho prohlíží. Dlaní přejíždí po jemném opracování kamene.
"Co tu tak mohlo viset?" Přemítá Dědek a vzhlíží na prázdné místo nad krbem. Jedinou vzpomínkou na obraz je dokonale bílá omítka vně. "Kdo ví," prohlašuji a zapadávám do chodbičky vlevo. Míjím šatní koutek s velkým zrcadlem. Po pravé straně mám dvoje velké dveře. Zvědavě nakukuji do prvních.Ocitám se ve velké, tmavé místnosti se zabedněnou terasou. Lze zde nalézt pozůstatky vybavenosti - skřínky, sedačka, hrnec na vaření, balík inkontinenčních vložek, vařečka, pila a mnoho dalšího. V zimní zahradě je umístěn stůj s několika křesly a hromadou novin. Vracím se zpět. Opatrně našlapuji přes suť a drobnější nepořádek.
Místo abych se vydala vpravo - za kluky, kteří podle nadšených hlasů něco objevili - vydám se vlevo, ještě o temnější části vily.
Přivítá mě halda odštípaného stropu, cihly a malířské náčiní. Pod podrážkami mi zašustí igelit. Je tu větší tma než v předešlé místnosti. Vlhkost by se zde dala krájet. Za pomoci baterky se vyhýbám překážkám, opatrně našlapuji. Cestou míjím vysokou skříň. Procházím z místnosti do místnosti, dřívější účel nedokážu odhadnout. Mohla to být jídelna s kuchyňkou - soudě dle výdejního okýnka a haldy talířů na zemi. Nebo recepce, když vidím pořadač na klíče. V další místnosti jsem totálně ztracená. Zahradní náčiní, noviny, rozmontovaný nábytek a další věci jsou zde úhledně naházeny podél zdí.
Tady jsem skončila. Vracím se zpátky. Cestu si zkracuji prvními dveřmi a ocitám se v oné perle vily - hale. S němou úctou jí procházím. Otevírám dveře s nápisem Clubraum. A hned na prahu se zastavuji.
V potemnělé místnosti jsou umístěné dvě velké prázdné vitríny v tmavé barvě. V rohu u okna je postavený šicí stroj, ovšem nevypadá funkčně a uprostřed toho všeho je stůl se čtyřmi židlemi.
Na jedné sedí Dědek, ležérně nohu přes nohu, v ruce tamější bulvár. Další zabírá TheMelin. Usazen hezky u prázdného talíře a hrnce s vařečkou. Všemu tomu dominuje ledabyle odložené chodítko. Mrknou na mě, jako by se nechumelilo, a vrátí se ke své činnosti. V pozadí toho všeho cvakne foťák.
Když se kluci nabaží focením na téma poslední večeře, pokračujeme dál. V přízemí nás čeká ještě jedna schovaná místnůstka. První, co objevujeme, je naplněná spižírna potravinami delší záruky. To bychom nebyli my, kdybychom se v tom nezačali přebírat. Párky jsou teda už prošlé, ale fazole vypadají relativně dobře. Cukr opustil útroby krabičky a usadil se na ní a v jejím okolí. Toaleťák také nevypadá úplně fresh.
Prohlížíme si zbytek - improvizovaná linka s dřezem je plná dóz různých velikostí.

A hele dveře! Beru za kliku a nic. Dveře jsou pevně zamčené. Vyzkoušíme všechny klíče v dosahu, ovšem žádný tam nepasuje. A tak opouštíme přízemí a vrháme se po schodišti do patra.
Prkenné schody pod námi tiše sténají. Pokládám dlaň na zdobené zábradlí, dřevo něžně hřeje.V prvním patře bedlivě prozkoumávám zdobení stropu. Jemné detaily hadích hlav, přijde mi, že každá je jiná, originální, lišící se pouhými detaily. Stoupám si na špičky, touha se jich dotknout je mocná.
Jako první navštěvuji velikou, krásně zařízenou toaletu. Vitrážové okno dodávají toaletě punc vznešenosti. Ačkoliv se to nezdá, stává se předním zájmem objektivů. Pokračujeme dále - místnost za místností, nahlížíme do prostorů jednotlivých, střídmě vybavených pokojíků. Vstup na verandu s lehátky je mi záhadou. Zatím jsem nenašla kudy, nebo jsem možná potencionální vstup přehlédla. V jednom pokoji to velice zapáchá hnilobou. Na dvoulůžkovou postel kape voda ze stropu. Kdysi zřejmě bílé povlečení začíná zelenat. Znepokojivý je polštářek s Mickey Mousem, co se tak trochu děsu plně usmívá. Prostorné šatní skříně znějí prázdnotou.
Vracíme se zpátky ke galerii. V jednom z pokojů narážíme na koberci odpočívající kousky stropu.
Po malém schodišti vystupujeme do podkroví. Zvlněné linoleum, kousky střechy a vlhko nevěstí nic dobrého. Držíme se tedy více méně při zdech, ze kterých sálá chlad. Nakračujeme opatrně a nahlížíme do podkrovních pokojíků. Ty jsou díky plísni, menší zeleni, vlhkosti a propadající se střeše zhola nejzajímavější. Nejdepresivnější se stává pohled do pokojíku se židlí u okna. Správnou depko náladu k tomu dodává panující tma. V dalším pokojíku je podlaha tak promáčená, že se tu tvoří kaluž. Po několika nepovedených fotkách duchů se vracíme zpátky na galerii - na nejkrásnější místo v celé vile. Pořizujeme hromadu fotek tří oken, krásného stropu a samozřejmě schodiště.

Sbíhám ze schodů a využívám pauzy kluků, abych si ohlédla vchodové dveře do haly, a zřejmě nepoužívaný krb. Mramorová deska mě štípne do dlaně, když se mě opět zmocní ošmatlávací nálada. Jemně po něm přejíždím sem a tam.
Jak to tu asi dříve vypadalo? Přemítám v duchu a otáčím se ke schodišti. Kolik párů bot asi už po něm vystoupalo, kolik dlaní se opřelo o zábradlí?? Kolik párů očí se zastavilo u němé krásy oken, kolik hlav se zaklonilo, aby spatřilo zdobený strop?
Usedám na podlahu a opírám se o chladný mramor krbu. Mám pocit, jako bych zaslechla smích přecházející z Clubraum. Zavírám oči, jen na chvíli mít tu možnost vrátit se v čase.
Schodiště tiše zasténá. Kluci se vrací dolů. Společně se vydáváme do sklepení. Je na čase opustit tu to vznešenou perlu.

Po detailní obhlídce kotelny přistupujeme k únikovému východu. Výška stěny se mi zdá nepřiměřeně vysoká. Naštěstí TheMelin odněkud vyhrabuje žebřík.
"Jdi první," pobízí mě a bere mi batoh.
Jít první?!? To nemyslí vážně! Bleskne mi hlavou. Nakonec jen přikývnu a odhodlaně se pouštím do činu. Po chvilce, která mi připadá jako celá věčnost, se vysouvám z úzkého okna sklepení na svobodu. Kluci mi podají batohy. Další vyleze Dědek. TheMelin zaklízí žebřík a sám se ven dostává za pomocí své síly a našich rukou.
Poslední podívaná do zahrady a míříme ven z areálu. Tentokrát mi přelez přes plot vyjde a všichni opouštíme místo činu s kamennou tváří.
Poslední ohlédnutí za vilou mě tentokrát nezalije vlnou smutku. Právě naopak. Je to přesně ten pohled, který vídáme na obrazech či v romantických filmech.
Šedivá budova je obklopena veselou, živou zelení. Ze shora jí zalévají teplé sluneční paprsky. U základů se jí třpytí něžná rosa. Mlhový opar se noří do zahrady, které dodává punc tajemna.
Sama vila se hrdě vypíná vpřed. Jako kdyby jí opuštěnost vůbec nezlomila. Je hrdá, krásná a vznešená. A taková zůstane.

Calwen

Kompletní galerie na našem FB ZDE