Dům Kolečkových Křesel

Jednoho dne jsme si naplánovali výlet k tomuto již legendárnímu místu. Bývalý starobinec zvaný dům kolečkových křesel.
Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme se dostali v pořádku na místo a nedaleko našeho cíle zaparkovali.
S vybavením se přesouváme do zahrady, která je kompletně zarostlá popínavým břečťanem. Na místo nás vede vyšlapaná pěšinka. Po chvilce se před námi objevuje zadní část zašedlé budovy. Něco je ale špatně. Na všech oknech doslova svítí nové bednění z OSB desek. To snad ne! Budova je nově zabezpečena. Obcházíme ji tedy zepředu a již vidím, že zabedněny jsou opravdu všechny okna a to nejen v přízemí.
Jednoduchý vstup přes hlavní dveře tedy vzal za své.
Začínáme zuřivě pátrat po dalším vstupu. Nakonec pod jednou terasou nacházíme úzké okénko vedoucí do sklepa, ze kterého někdo bednění vyrazil.
Ze tmy sklepa je cítit chlad a zatuchlina. Podlaha je odhadem tři metry níž. Pod okénkem je opřený rezavý rám nějaké postele.
Calwen se do prolézání a spouštění do sklepa moc nechce. Rozhoduje se nafotit budovu zvenku. Domlouváme čas a já se sunu okénkem do suterénu.
Jakmile dopadnu na podlahu skladu, rozsvěcím čelovku. Sotva udělám několik kroků směrem k pootevřeným dveřím, vynořuje se proti mně postava německé urbexerky. Sakra to sem se lekl! Lámavě chvíli diskutujeme a dozvídám se, že je to úplně na Scheiße (čti "šajzé" - německá nadávka). Že je v celé budově tma, a že na to kašle.
Trošku světel sebou mám a tak vyrážím na průzkum suterénu sám.
Působí to zde celkem děsivě. V jedné boční místnosti stojí vyšetřovací lehátko, kolem kterého se povaluje několik bot a cárů jakýchsi dokumentů. Německy neumím a tak využívám dveří na druhé straně místnosti, které mne dovedou hlouběji do nitra sklepa. Náhle se ocitám v částečně vybavené kuchyni. Podle stěn je několik sporáků a dalšího zařízení.
Všude je naprostá tma.
Po chvilce bloumání po suterénu přicházím k hlavnímu dřevěnému schodišti, po kterém se vydávám. Vrže více, než je mi příjemné a tak se sunu raději podél zdi. Přízemí starobince je opravdu skvostné. Mnoho stěn je obloženo vyřezávaným dřevěným obložením tmavé barvy. Dvojitými dveřmi procházím do oválného sálu se zlatě zdobeným stropem, pod kterým stojí první kolečkové křeslo.
Další dvě nacházím u fantasticky vyvedeného krbu, který je opět obložen dřevem. Jak zde asi vypadali večery... Sedám si na židli a chvíli jen nasávám atmosféru místa. Úzkou škvírou nad bedněním sem proniká alespoň trošku světla. Další místnost nabízí prázdnou, zdobenou knihovnu a několik vyskládaných televizorů.
Zbývají mi vrchní patra a půda.
Vyrážím po bočním schodišti, které celkem silně vrže, schodnice se lehce prohýbají a tak se držím raději při zdi.
Vrchní patro je plné pokojů, ve kterých zbylo ještě několik lůžek pro nehybné seniory. Bohužel kvůli zabednění je zde také tma a ikonický balkon je také nedostupný. V jedné místnosti, která sloužila jako koupelna je po stěnách nacákána vybledlá umělá krev. Po zemi zase peří z rozsápaných polštářů.
Skrz malé dveře se dostávám na půdu, kde je alespoň trochu světla. Půda je plná uloženého nábytku a vybavení. Lze se také dostat do strojovny výtahu, který byl nezbytný pro nechodící pacienty, odkázané na lůžko, nebo kolečkové křeslo. Také je zde vyvedeno několik komínů, které místy působí jako klenba celého prostoru.
Z půdy se vracím do horního patra a po hlavním schodišti s vyřezávaným zábradlím sestupuji do přízemí. Další místo, kde je trochu světla. Luxferové okno se dělníkům asi nechtělo bednit. Rychle do sklepa a ven. Cesta ven je krapet horší než cesta dovnitř.
Calwen nemohu kolem budovy najít a tak se vracím k autu, kde ovšem také není. Snad se něco nestalo, běží mi hlavou. Vracím se tedy do zarostlé zahrady. Minuty běží.
Když znovu obcházím budovu, objevuje se Calwen proti mně, celá bílá od omítky.
Než stačím cokoli říci tak vyhrkne:
" Já byla vevnitř"
Nechápavě jí z hlavy sundávám pavučinu.
Nakonec se ukázalo, že potkala urbexerku, která se vysoukala ze sklepa a rozhodla se, že půjde po vyfocení několika fotek za mnou.
Strávila však průzkumem okolí více času, než původně zamýšlela. Ve chvíli, kdy dokumentovala přední stranu budovy, já na opačné straně vylézal a mizel v křoví.
... ještě že máme oba mobil. V kaslíku auta.
TheMelin

Kompletní galerie jako vždy ZDE.