Chemická Výroba

Mohutnou továrnu zabývající se chemickou výrobou jsem se pokusil zdolat již jednou, bohužel cestička, o které jsem měl informaci, již neplatila a tak jsem se plížil pod kamerami skrz šípky a kopřivy zbytečně.

Druhý pokus už dopadl lépe.

Na místo jsem dorazil za ranního šera a hustého deště, což mi hrálo do karet. Hned vedle objektu je totiž celkem rušná silnice a autobusová stanice.

Navíc na každém rohu budovy jsou otočné kamery.

Rozhodl jsem se to vzít nejkratší cestou a rychle se přehoupl přes plot. Několik skoků a jsem u okénka, které je tentokrát pootevřené. Je i na můj vkus dost vysoko a není po čem šplhat. Mocným odrazem vyskakuji vzhůru a chytám se kovového rámu. Ještě, že mám rukavice. Vytáhnout se dovnitř je pak dílem sekund.

Očima přejedu místnost před sebou. Na zem jsou to dobré 3 metry a i v šeru vidím, že podlaha je plná skla. Opatrně za sebou zavírám okno a spouštím se na místo, kde je skla o něco méně.

Rozsvěcím čelovku na nejmenší intenzitu a skrz otevřené dveře se dostávám do chodby.

V továrně probíhá aktuálně vyklízení a tak všude leží kusy trubek, rozbitých skleněných aparatur a vytrhaných kabelů. Snažím se o co nejtišší pohyb. Zdá se, že je budova naprosto prázdná. Přecházím na opačnou stranu budovy a oknem kontroluji situaci uvnitř areálu. Nikde ani noha. Po chvíli nacházím to, co hledám. Schodiště, které mne dostane vzhůru. Celý komplex se skládá ze tří budov, které jsou mezi sebou propojeny průchozími, nadzemními koridory.

Vybíhám až do vrchního technického podlaží, kde s výhledem do areálu usedám a čekám, až se trochu rozední. Jakmile se tak stane, začínám slídit po budově. Demolice je již v pokročilém stádiu a tak najít nějakou zachovalou část je téměř nadlidský úkol. Občas narazím na nějakou pěknou destilační aparaturu, nebo chemický reaktor. Všudypřítomné střepy a zbytky po řezání autogenem v podstatě znemožňují tichý pohyb, tak se snažím alespoň vyhýbat místům s největší koncentrací trosek.

Když prolezu budovu od přízemí po střechu, vyrážím spojovacím koridorem do další. Ta je již kompletně vyklizená a tak fotografuji pouze kukaně postavené z luxferů, kde se do velkých žoků sypaly nějaké chemické látky.

Dorážím k dalšímu spojovacímu koridoru do poslední, menší budovy, kde by měl čekat hlavní cíl mé cesty. Než do něj vkročím, zaujme mne temný koutek na boku. Nacházím zastrčené místečko, které uniklo úplnému vyklizení. Je tady stůl a trocha nářadí. Co mne ale zaujme nejvíce, je plastika svařená z různých matic a šroubků na jedné z traverz, která odkazuje na slávu olympiády. Přesouvám se do koridoru, který procházím přikrčen, přeci jenom okna zabírají celou vrchní polovinu a je sem dost vidět z ulice.

Konečně poslední budova. Temnou chodbu přede mnou lemuje několik dveří. Zkouším první z nich. Zamčeno.

Pokračuji takto dále, až nacházím ty správné – Odemčené. Hned za nimi nacházím naprosto zachovalou laboratoř. Srdíčko urbexera plesá a já pomalu procházím po místnosti. Jak zjišťuji, Laboratoř se skládá z několika propojených místností. Přesunuji se tedy do té poslední, kde je sklad skla. Je tady nastěhováno mnoho odborných knih, beden s různým vybavením a skříně plné baněk a zkumavek.

Vedlejší místnost již sloužila jako Laboratoř a podle toho stoly a pracoviště vypadají. Nejlépe vypadá místnost, kterou jsem uviděl jako první. Na stolech stojí množství kádinek, lahviček a nádobek s byretami.

Ve vzduch je cítit typický laboratorní zápach. Tlumený šum deště z venku občas přehluší velká kapka, která dopadá na kovovou skříňku. Skrz strop docela solidně protéká, tak jsem zvědav, jak bude vypadat další patro.

Nasycen dojmy za sebou zavírám dveře a vyrážím do zbytku budovy. Chodba v horním patře je posetá kbelíky, do kterých zvesela a s velkou intenzitou kape. Překračuji tento kapající orchestr a procházím patro. Nacházím ale pouze šatny a několik nezajímavých místností. Zbytek je opět důkladně pozamykán.

Vracím se ke schodišti a mířím do sklepa. Zde je celkem pěkná kotelna, v jejíž změti trubek chvíli zůstávám.

Nakonec ještě potkávám údržbářskou dílnu, plnou starých porno časopisů s bizarními názvy jako "Dinosauří Orgie"

Beru to jako konečný zážitek tohoto komplexu. Pomalu tedy vyrážím na dlouhou cestu skrz koridory a schodiště k té správné straně budovy. Jak tak koukám, cestu kudy jsem přišel použít nelze. Na ulici venku projíždí mnoho aut a na autobusové zastávce čeká dost lidí. Nevím, jak by reagovali na týpka zaprášeného od hlavy po paty, který vyskočí z okna a pak se pár metrů od nich bude škrábat přes plot. Vracím se tedy dovnitř a přesouvám se do zadní části budovy. Nacházím další skulinku a prohlížím únikovou cestu. Sice to bude sprint pod kamerami, ale to už neřeším. Uvidí ze mne jen záda.

TheMelin

Kompletní galerie jako vždy TADY