Charm Hotel Resort DE

"Co všechno budu asi tak potřebovat?" Ptám se spíše sama sebe a vybaluji své věci z kufru auta.
"Hlavně si vezmi čelovku. A telefon." Odpovídá mi TheMelin pohotově. "Ať to nedopadne jako posledně."
V zimním chladu se usmívám. "Budu se Tě držet jako malé otravné klíště. A tudíž nepotřebuji ani čelovku ani telefon."
"Vem si tu čelovku a telefon," opáčí s úsměvem TheMelin a romantická chvilka bere za své. TheMelin si v mžiku zabalí svých pět švestek a už už se chystá zamknout auto.
Rychle přibouchnu kufr, lážo plážo si naházím věci do batohu a modlím se, aby to kovové cvaknutí byli klíče o termosku a ne o něco jiného.
Společně valíme okolo cedule s německy psanou výstrahou. Německy neumím, tak což. Hrdě vypnu hruď a pokračuji ve svém sebevědomém pochodu.
Hned mě ovšem vyděsí postávající scooter bez života. TheMelin jde dál, o násilně vytaženého scootera sotva zavadí pohledem. Zdá se, že jde na jistotu.
Náhle zabočí a ocitá se na prahu služebního vchodu. Plynulým pohybem vytáhne čelovku z kapsy a mizí do tmy. Svižným krokem ho následuji. Noříme se společně do hlubokých útrob rozlehlého a chátrajícího hotelu.

První, na co narážíme, je technická místnost vonící po chemikáliích. Při bližším porozhlédnutí si jej dokážu zařadit jako sklad a kutloch místních techniků. Nachází se zde velké množství šroubků, drobného nářadí a pozoruhodných lahviček. V silné vrstvě prachu zanecháváme otisky bot. Mimoděk zatočím s točící se židlí. TheMelin se pouští do bližšího prozkoumávání a zaznamenávání rozkladu kutlochu. Pokusím se vyhlédnout ze zašlého okna.

TheMelin cvaká dál. Já ovšem nemám stání. Musím dál. A tak nechávám TheMelina za sebou a pokračuji stinnou chodbou. Chlad a vlhkost se mi zarývá do kůže skrze oblečení.
Cestou špičkou boty nakopnu prázdnou láhev. S cinkavým nadáváním se odkutálí stranou. Sahám do batohu a snažím se vyhrabat baterku. Šmátrám… šmátrám…
Na čele mi i přes okolní chlad vystanou kapičky potu. Ruka se noří více do prostoru batohu. Po zběsilém hledání si hlasitě oddychnu. Vytáhnu baterku a vítězně ji zapínám.
Světlo obarví tmu a já mohu pokračovat. V chodbě se nachází všemožné vybavení zázemí hotelu. Rozbité skleničky, kusy nádobí, prázdné lahve od šampusu či vína. I zřejmě sezónní dekorace hotelu jako třeba vánoční řetěz či lampión.

Zapadám do jedné z postraních kójí. Baterkou osvětluji kdysi hojně zásobené regály. "Mmmm," vypustím z úst a beru do dlaně jednu z mnoha zavařovacích sklenic. "Pesto… A ještě v záruce." Vracím zpět a mrkám na další poklady.
"Co to máš?" Ptá se mě TheMelin ode dveří a zvědavě nakukuje dovnitř. Kužel jeho světla mi přejede po obličeji a zastaví se v dlani.
"Tvojí večeři," mávám mu konzervou fazolí na pozdrav.
Odpovědí mi je úšklebek vystihující jeho myšlenky. Na to se pouští do průzkumu přilehlých kójí. Ještě chvíli se přehrabuji ve vybavené špajzce a nakonec TheMelina následuji chodbou. V jedné části překračujeme nákladový výtah a ocitáme se v srdci hotelu.

V kuchyni. Je obří. Žádný pidi prostor o varné desce a tří kuchyňských skříněk z Ikeii. Kdepak. Tohle je ta pravá, nefalšovaná obří kuchyň, kterou jsem naposledy viděla ve filmu Ratatouille a i ta tam byla menší. Možná že i ta krysa někde bude. Zasněně se pouštím do obdivování všech těch věciček na usnadnění vaření. No kdo by nechtěl míchač na osm kila těsta?! Nebo obrovský friťák? A ta trouba!!! Tam by se dělalo vánoční cukroví…
Cvakot závěry působí nepatřičně ve ztichlé kuchyni. Tiše procházím uličkou mrtvých spotřebičů. Zvědavě se rozhlížím po vybavení kuchyně. Velká metla na mě laškovně mrká. Já svůj pátrací pohled zabodnu do blízko postávající lednice. Sahám po madlu. Ozve se tiché zapraskání a těsnící guma povolí tlaku. Naskýtá se mi pohled do útrob malého mrazáku.
BOHA! Já jsem husa!!! Nadávám si. Zakrývám si nos rukou a rychle zavírám dvířka. Čert vezmi plíseň i načaté potraviny… ale ten zápach…. Nenenene. Už nikdy žádnou ledničku neotevřu! Nikdy! Co já s tou ledničkou furt mám?! Doma jí otevírám, na urbexu jí otevírám… TheMelin se mé objevitelské vášni ohledně ledničky pochechtává. Není nad to mít sebou skvělého parťáka.

Se zeleným obličejem procházím zbytek kuchyně. Z jedné police regálu na mě zírá usměvavá mistička na vařené vajíčko. Tak trochu mi připomíná šálek na čaj z pohádky Kráska a Zvíře.
Na zavařovací sklenice usedá prach. Rychlovarná konvice tiše čeká na své využití. Pivní sklénky na nožičce se hrdě vypínají se znakem na hrudi v přítmí kuchyně.
Skleničky, hrníčky, talíře i podšálky, všechno to tu tiše čeká na své využití.

Z kuchyně se dostávám k přiléhající jídelně s možností zahrádky. Na podlaze se nachází velké množství pivních tácků, drobného nepořádku a něčeho, co připomínalo müsli. Pultík sloužící pro podávání jídla švédským typem je připraven na snídani. Cedulky s názvem dobrot, ubrousky, mističky, příbory. Naprosto přesně vím, že bych si dala Naturjogurt se Schokomüsli. Mňam.
Neobsazené stoly pokrývá drobný nepořádek. Některé židle jsou popadané nebo se posunuli do prostoru. Potažené lavice sem tam doplní polštářek. Krémové zdi zdobí na jedné straně název hotelu na druhé straně docela pěkná malba bílého jelena s rodinou ve svitu měsíce na černém pozadí.
TheMelin vychází na terasu. Závan vzduchu zvíří těžký vzduch v jídelně a něžně roztančí lehké závěsy. Vycházím za ním na terasu. "Koukám, že tu proběhla párty," komentuji množství lahví od lihovin z baru, který jsem ještě nenašla. Skrze spáry v dlažbě vyrůstá mech či travina.
Začíná pršet a tak se vracím do restaurace. Procházím okolo prázdných míst na sezení, která mě tiše vybízejí. Jeden ze stolů je i naaranžovaný. Z půli vypitá láhev červeného vína a několik skleniček. Nechybí ani romanticky poházené střepy po stole.
Červené nepiji a tak pokračuji v obhlídce vhodnějšího místa. Nakonec usedám ke stolu, který je svou nabídkou stvořený přímo pro mě. Tmavou desku stolu zdobí konvička na čaj a malá konvička na mléko. Ale co je důležité – můžu si zde objednat zmrzlinový pohár za pět éček!!! To chci.
Zatím, co si v poklidu listuji nabídkou poháru a nemůžu se rozhodnout pro který, TheMelin fotí. Nakonec i on si ke mně na chvíli přisedne.

Po dlouhé době marného čekání na obsluhu se zvedneme a pokračujeme otevřenými dveřmi do dalších útrob nemalého komplexu. Vydáváme se dlouhou, temnou chodbou. Naše kroky tlumí všudy přítomný koberec.
Zvědavě nahlížíme do postranných místností. A vida! Kanceláře. Zatímco kuchyň a jídelna byly perfektně uklizené, tady je to naopak. Všechno co se může válet na zemi, se tam válí. Otevřené skříně, vyházené šanony, sešlapaná dokumentace. Stoly už nezdobí monitor s klávesnicí a fotkou rodinky u moře, ale hromady pohledů hotelu, zbytky šanonů co se nevešly na zem, tužky a otevřená konzerva. Zvědavě si prohlížím pohlednice na stole. Hotel v zimním období s výhledem na blízkou sjezdovku.
Při bližším prozkoumávání kanceláře překračuji shozený regál. Skříňky jsou otevřené a pečlivě probrané. Tady se doma někdo vydatně zásobil šanony.
Nad jednou z vestavených skříní v tmavé barvě se vyjímá plán celého hotelu. TheMelin ho zaujatě zkoumá. V jedné z otevřených skříní se nachází skladiště hotelových telefonů. Je jich tu dost. V době bezdrátové technologie o ně nikdo nejeví zájem.

Po prozkoumání a přelézání dokumentace a ostatního kancelářského vybavení se vracíme stejnou chodbou. Ta nás zavede na recepci. A teprve tady je vidět, jak moc si někdo vybaveného hotelu váží.
Všude je všechno. Ani mě nenapadlo, co všechno takový hotel může obsahovat. A teď se to tady všude válí či visí, sedá na to prach, snažíte se tomu vyhnout.
Půlkruhová recepce je dostatečně probraná. Papíry a letáčky jsou rozhrabané, židle odešla někam jinam, tiskárna tu tiše čeká bez šťávy, zotevírané skříňky. Z vyšších pater se sem spouští papírové lano. Křeslo také vypadá, že přistálo z vyšších sfér. Zdi jsou opatřeny popisky místních umělců.
Odhodlaně šplhám po schodech vzhůru. TheMelin mě následuje. Díky super ukazateli víme kudy kam.
Z místního baru toho také moc nezbylo. Vypité, rozpité flašky od šampusů či lihovin zdobí podlahu společně s mnoha metry účtenkového papíru, podtácky a střepy. Tmavou, barovou skříň doplňuje vinné sklo. Křesla jsou rozházená, převrácená.
Vycházím ještě o patro výš. Zde nacházím koutek pro mě stvořený – knihovna. Z polic z tmavého dřeva na mě laškovně pomrkávají hřbety knih.
Procházím knižní koutek dál. Po závěsných kamnech zbyla jen hrstka popelu a odtahová roura.
Z těchto výšin se dívám na nepořádek u baru i u recepce. Z velkých, zatím čistých a celých oken se zadívám do blízkého kopce. Na jeho vrchu se drží jemná čepička čerstvého sněhu. Místní sjezdovka nevypadá, že by byla používaná.

TheMelin přichází za mnou. "Našel jsem jakousi prezenční místnost. Je zajímavá," mrká na mě. Ztichlým hotelem se rozléhají naše tlumené kroky. Společně vstupujeme do velké, dobře osvětlené místnosti. Tmavé stoly jsou rozestavené do písmene U. Na jedné straně jsou stoly položené na zem jako štíty. Na židle se zeleným potahem místo lidí sedá prach. Nechybí ani školící tabule a hasicí přístroj. Zkosený strop zdobí zavěšená bílá plátna.
"Pěkná," přikyvuji. "Tak tady bych se nechala proškolit. S All inklusive stravou, prosím."
Při opouštění místnosti si ještě prohlídneme přiléhající bar, vybavený a ne tolik poničený.

Čas nás tlačí dopředu a tak se vrháme do prozkoumávání hotelových pokojů. Cestou k nim míjíme místnost, o jejímž účelu nepochybuji. Sloužila jako dětský koutek. Stolečky, tabule, křídy. Zelený koberec a oranžové sedačky působí vesele. Velkými okny proudí dostatek světla a se světlým dřevem místnost opticky zvětšují.
Zanechávám zde své dítko a pokračuji v hledání pokojů. Nasměruje mě vtipná směrovka a už mířím do temných útrob hotelu. Ocitám se na kraji tmavé chodby. Přítmí občas narušuje proužek světla proudícího z otevřených pokojů.
Zvědavě nahlížím do prvního pokoje. Úzká chodbička s malou šatní skříňkou s věšáky napravo. Nalevo jsou pootevřené dveře do útulné koupelničky o záchodové míse, umyvadlu a sprchovým koutem.
Tmavý koberec pohlcuje moje kroky, když přistupuji k manželskému lůžku. Peřiny a polštáře chybí. Matrace je volně pohozená přes postel. Jednoduché noční stolky opatřené lampičkou. Je vidět, že televize z pokoje zmizela. Otevřenými dveřmi na terasu proudí zimní vánek a líně pohazuje se záclonou.

Vycházím z pokoje a pokračuji náhledem do dalšího. To samé. Tady je ovšem postel obohacena o polštáře a peřinu. Jedna z lampiček chybí. Stejně jako televize. Zelené křeslo doplňuje jinak prázdný roh.
Míjím ještě dva pokoje. Oba jsou stejné. Někde toho chybí víc, někde míň. Z toho posledního vycházím na onu terasu s výhledem na kopec a do místní zeleně. Je chladno, mrholí. Ve vyšší nadmořské výšce sněží. Terasou procházím zpátky k prvnímu pokoji a přes něj se vracím zpět na chodbu. Na tomto patře na mě čeká poslední místnost. S gaučem, křesílky, obrazy na stěně a konferenčním stolkem. Společenská místnost, aneb když nechcete, aby Vám ostatní lezli na pokoj.

Scházím zpět do přízemí a pouštím se do průzkumu spodních pokojů. Z jednoho z nich se ozývá cvakot závěrky. Nakukuji dovnitř. Spatřuji TheMelina v akci. Udělá několik záběrů a pak na mě mrkne. "Budu pokračovat dál, nebo mám na tebe počkat?"
"Pokračuj, sejdeme se tady?"
"Klidně, nebo ti napíšu, kde jsem," povídá a už mizí z pokoje. Čas neúprosně tlačí a já si v duchu nadávám, že jsem později vstala a potřebovala po cestě zastavit na kafe.
Nižší pokoje jsou o něco větší. Krom postele, skříně a sociálního zařízení obsahují i gauč či sadu křesílek se stolkem. V některých najdete i tu postel navíc. Dveře z pokoje vedou rovnou ven, do zeleně. A jsou chudší o výhled na sjezdovku, neboť je hotel šikovně zasazen trošku do země.

Vracím se zpátky k recepci a hlavně k ukazateli, který mi určitě poví kam dál. Cestou potkávám dosti poničené kolečkové křeslo. V jedné z místností je i kulečníkový stůl. Koule a tágo chybí.
Vydávám se směrem, kam chtějí všichni, co si sem, jako já, nepřijeli zalyžovat – hurá do wellnesu!

To bych nebyla já, abych nezabloudila že? Ale po tom, co jsem omylem našla prádelnu, jsem se opravdu konečně dostala k bazénu.
Nazelenalá voda dvakrát nevybízí k plavání. Na krajích se pomalu uchycují vodní řasy. Bazén je prostorný, pár "bazénů" v něm rozhodně dáte. Teď v něm místo lidí plavou části hotelu – žídle, gumový míč, ploutve, vozík na nádobí, dveře, kýbl a tak dále. Krásný výhled z bazénu trošku hatí neudržovaná křoviska.
Od bazénu se dá dostat pohodlně k místní posilovně. Otevírám těžké, skleněné dveře. Pohledem zavadím o zasněžené kopce. Tady bych si dokázala představit dovolenou. Já v bazénu a za okny sníh. TheMelina zrovna vyruším při focení. Mrkne po mě jedním okem, "super, tak si tady."
Posilka už je také značně probraná. Na svůj osud tu tiše vyčkává jeden posilovací stroj. Celé posilce dominuje velké zrcadlo. Neodoláme a společné selfie je na světě.

"Našla jsem prádelnu," chlubím se svým úlovkem.
"Jo, taky jsem jí viděl. A viděla jsi to kino? A tady nahoře je sauna."
Nasazuji pokerface. Znalecky přikyvuji. "Jo, nádhera. To muselo být luxusní."
TheMelin se ušklíbne, "takže jsi neviděla ani jednoho z toho."
"Tu prádelnu jsem viděla."

Kromě nevyužívané sauny, která je světe div se ještě v pořádku, jsme našli totálně rozebraný masážní koutek. Cestou do opuštěného kina narážím na koutek manikúry a pedikúry.
Kino tvoří půlkruhová místnost s několika křesílky, které se noří do tmy. Ve vzduchu je cítit těžký odér zatuchliny. Cestou při odchodu se ještě stavujeme v prádelně. Nevšimla jsem si totiž boží makety rozlehlého hotelového komplexu a roztomilých budov kousek od něho. Není nad to mít postavenou svou vlastní maketu hotelu přímo v hotelu.

Vycházím ven. Prší zdatně. Šedavá čepička na kopcích zhoustla a schovává ony vrcholky a kus sjezdovky do svých útrob.
Míříme k poslednímu objektu – menšímu, patrovému baráčku. Je elegantně zasazen do mírně klesajícího svahu a rozdělen na čtyři části.
A teď vážně – když už jedete sem, nebylo by parádní mít jednu čtvrtinu tohoto baráčku pro sebe?
Dveře číslo jedna jsou zamčená. Marně rumcuji s klikou. Obcházím část apartmánového stavení. Dostávám se na neudržované terasy. Keříky, tráva, stromy se tu značně splašily a přebírají kontrolu nad plochou. Šoupací dveře jsou bedlivě zavřená a tak se alespoň nalepím na okno a sleduji interiér. Vidím několik křesel a něco co vypadá jako kuchyňský pultík.

Podlézám keř a vrhám se vstříc druhému apartmánu. Bingo! Tady mám dveře dokořán. Radostně vstupuji dovnitř.
Místnost je vybavena několika křesílky, kamny a jídelním stolem a židlemi. Jestli tu byla nějaká elektronika, tak je pryč. Na chodbě mi jde naproti menší lednička. Opatrně jí obejdu (co kdyby se chtěla sama otevřít, že) a nahlížím do prostoru, odkud vyšla. Je to malá kuchyňka s výhledem na příjezdovou cestu k hotelu.

Vrátím se na chodbu, která mě vede ven z apartmánu. V malé předsíni o věšáku, botník buď chybí anebo nebyl, se otáčím a vracím se zpátky do obývací místnosti. Vrhám se do dalších chodbičky a narážím na malou koupelničku na jedné straně a na té druhé na ložnici o manželské posteli a skříni. Dřív romantický pohled určitě padal na okolní kopce, teď padá na splašený keř – možná růže?

Po točitém schodišti se vydávám nahoru. Zde jsou dva malé pokoje o palandě a skříňce. Sestupuji do přízemí a do sklepení. A zabrzdím právě v čas. To co vypadalo jako koberec ve svěží barvě, je vlastně koberec nacucaný vodou, které tu stojí tak deset centimetrů. Místnost je prázdná, kdo ví, na co všechno mohla sloužit?

Stejnou cestou se vracím zpět a potkávám TheMelina, který opouští apartmán číslo tři. Prohodíme několik slov. Vynechávám trojku a vrhnu se na čtyřku. Stejné uspořádání, stejné věci. Jen ta voda tady dosahuje už ke druhému schodu.

Balíme to. Začíná se stmívat ve velkém, déšť nabírá na intenzitě a my máme ještě dlouhou cestu před sebou. Cestou k autu se více zavrtám do bundy. Kapuce nestíhá nápor kapek. Popoběhnu si, abych srovnala s TheMelinem krok a za chvíli už sedím v suchu auta – jo a ten telefon jsem sebou neměla.

Calwen

Komplet galerie ZDE